Drahý deníčku

Hodně divný film, u kterého platí (ač podobné fráze nerad používám), že se nedá popsat, ale člověk ho musí vidět, a pak si udělat obrázek sám. Je tvořen zvláštní mozaikovitou formou, takže je zábavně nevyzpytatelný, nikdy není jasné, kam to Moretti střihne. Bravurně střídá momenty komické (nádherná 2. část), poetické (1.), ba dokonce i tragické (3.), ovšem bez zničujícího patosu a sentimentu, s neustálým ironickým nadhledem. Není to pro mě film na 100%, ale upřímností a bizarní atmosférou si mě získal. Moc mě bavilo se na něj dívat. (24.03.2012)

Tři mimořádně osobní výpovědi režiséra Nanniho Morettiho, přecházející mezi vyznáním a zpovědí, jiskří - a žel i hasnou - svou autenticitou. Jakkoliv jsou Morettiho projížďky městem okouzlující - a to nejen pro půvab zachycených reálií, ale i pro vtipné a lehce sebeironické komentáře a výstupy, trochu připomínající sladkobolné reflexe a konfese Woodyho Allena - a vtipem oplývá i jeho „ostrovní“ epizoda, přišlo mi, že všemu podávanému chybí odstup a zvrhává se to v banalitu. Přes ni sice i některé silné scény skutečně vynikly (například návštěva památného místa zavraždění Pasoliniho v Ostii), přes ni - a ovšem také pro ni: z celku totiž vystupují i proto, že vše ostatní převažují a upozaďují je, což je škoda, protože táž naléhavost je i v celé oné klaunské ekvilibristice muže na mopedu toužícího tančit. Aby to ale film opravdu znázornil, měl bych především Morettiho zahrát někdo zcela jiný. Uznávám, že v poslední kapitole sice jeho civilnost (zvlášť v úvodních záběrech z chemoterapie „dokumentárně“ snímaných) přestává jeho autoportrét deformovat, ale to je spíše silnějším soustředěním na vyprávění, pro něž „ego“ bledne v „egeo“. Jinde (a to většinou) se však čtenáři otevírá opravdu jen deníček, nikoliv deník… (28.02.2021)

V prvej tretine sa pozrieme spoločne s Morettim na vtipnom skútri do miest Ríma, kam by ste ako turista nezašli, pretože ide o nejaké bezvýznamné obytné štvrte a tak podobne. V ďalšej sa vyberieme na okolité ostrovy, častokrát ešte bez napojenia na elektrický prúd a navštívime aj Stromboli a jeho sopku, čo určite ocenia tí, čo videli rovnomenný neorealistický film. V tej tretej Moretti neustále opakuje dokolečka ten istý vtip, ale keďže ide o zhruba polhodinku a nemohúcnosť lekárov sa prejavuje režisérovou zanietenosťou dodržiavať ich pokyny, tak sa vtip nestihne stať otravným. Celkovo taký príjemný výlet do Talianska, pri ktorom väčšina divákom iba pokrčí ramenami, pre milovníkov Talianska a znalcov ostatných Morettiho diel môže ísť o celkom zásadný kúsok. 70% (29.08.2019)

Na Febiofestu 2012 jsem viděla film podruhé. Poprvé to bylo před pár lety na kurzu italštiny. Italsky bez titulků. Takže jsem nemohla samozřejmě zachytit všechny nuance Morettiho vtipu. Ale už tehdy mě film nadchl. Dnes lidé ze sálu odcházeli, vedle mě seděla moje dcera, nemocná a unavená, a nechápala mé nadšení.Škoda. (29.03.2012)

Moretti si mne získal. Teprve druhý film (po Máme papeže!) a už má místo mezi mými oblíbenými režiséry. A těším se na další... Miluju prostě jeho smysl pro humor - město ovládané dětmi, Američané na Stromboli,... Celý film má krásnou a strašně poetickou atmosféru. Snad jen Moretti dokáže udělat ze svědění téma na třetinu filmu. I Nanni samotný se mi nesmírně líbil, připomínal mi totiž mne samotného. Pozastavuje se nad věcmi, které většinu lidí vůbec nezajímají. Po všem pátrá, vše ho zajímá, všemu chce přijít na kloub... Po dalších filmech možná budu přepisovat, ale podle mně je to vážně génius... 100% (02.04.2012)