Drahý deníčku

Sebestředný intelektuální blábol. Režisér v roli sebe sama jezdí po městě, otravuje lidi, divákovi tluče do hlavy názory na vybrané filmy, snaží se být vtipný, párkrát to i zabírá, ale když poté násilně čte nemocnému pacientovi na lůžku filmové kritiky z novin nebo později si nechává od doktora před kamerou píchat spoustu špendlíků na záda, začal jsem pochybovat, že se v tomhle úletu dočkám rozumného sdělení. Nedočkal jsem se a netuším, co chtěl básník-režisér touto podivnou sebeprezentací říct. Gratulovat Morettimu dokážu v této souvislosti hlavně zpětně, když už v roce 2023 vím, nakolik ho v tomhle stylu s pasováním se do role sebe sama před kamerou a vlastní režisérské reflexe v hraném filmu čekala přeci jenom s(S)větlá budoucnost. Ne, vážně, letošní Morettiho novinka, ač má s Deníčkem více společných bodů, mě před dvěma týdny v kině nesmírně bavila a Moretti v ní dospěl za těch 30 let do stádia úžasně vtipného nadhledu nejen nad sebou samým, který mu však v právě komentovaném filmu ještě chybí. Tady jsem se pobavil asi u dvou, tří scén (zatímco jiné byly skutečně WTF bez onoho nadhledu) a ač v poslední ze tří kapitol to vypadá na nadějnou humornou povídku, Moretti se zmůže na jeden dokola opakovaný nápad na zápletku. ALE! jako cestopisná přehlídka méně navštěvovaných koutů Itálie ve vybraných scénách je to nádhera: závěrečná pětiminutovka z první kapitoly s jízdou motorkáře po zapadlých italských ulicích je spolu s hudebním doprovodem úchvatná, stejně jako sopeční a přímořské exteriéry. Být ten film primárně v tomto poetickém duchu, byl bych spokojen. [50%] (01.07.2023)

Na Febiofestu 2012 jsem viděla film podruhé. Poprvé to bylo před pár lety na kurzu italštiny. Italsky bez titulků. Takže jsem nemohla samozřejmě zachytit všechny nuance Morettiho vtipu. Ale už tehdy mě film nadchl. Dnes lidé ze sálu odcházeli, vedle mě seděla moje dcera, nemocná a unavená, a nechápala mé nadšení.Škoda. (29.03.2012)

Nemám podobné filmy moc rád, protože mám většinou pocit, že vlastně nemají tvůrci co sdělit. Ale v tomhle případě se mi pojetí líbilo. Celkově to bylo takové přímé a přitom odlehčené, Nanni na vás nic nehrne, ale jede si v tempu normálního života a přitom zvládá sdělit celkem drsné pravdy. Příjemné pokoukání. (14.03.2016)

Hodně divný film, u kterého platí (ač podobné fráze nerad používám), že se nedá popsat, ale člověk ho musí vidět, a pak si udělat obrázek sám. Je tvořen zvláštní mozaikovitou formou, takže je zábavně nevyzpytatelný, nikdy není jasné, kam to Moretti střihne. Bravurně střídá momenty komické (nádherná 2. část), poetické (1.), ba dokonce i tragické (3.), ovšem bez zničujícího patosu a sentimentu, s neustálým ironickým nadhledem. Není to pro mě film na 100%, ale upřímností a bizarní atmosférou si mě získal. Moc mě bavilo se na něj dívat. (24.03.2012)

Moretti si mne získal. Teprve druhý film (po Máme papeže!) a už má místo mezi mými oblíbenými režiséry. A těším se na další... Miluju prostě jeho smysl pro humor - město ovládané dětmi, Američané na Stromboli,... Celý film má krásnou a strašně poetickou atmosféru. Snad jen Moretti dokáže udělat ze svědění téma na třetinu filmu. I Nanni samotný se mi nesmírně líbil, připomínal mi totiž mne samotného. Pozastavuje se nad věcmi, které většinu lidí vůbec nezajímají. Po všem pátrá, vše ho zajímá, všemu chce přijít na kloub... Po dalších filmech možná budu přepisovat, ale podle mně je to vážně génius... 100% (02.04.2012)