Predtým, ako som ťa poznala

Mohl by to být další příběh o Popelce, jen s tím rozdílem, že její bohatý princ je paralyzovaný, ale tvůrci řekli ne. Jsem na vážkách, jestli mám jejich příběhová rozhodnutí chválit. Na jednu stranu bych zkrátka po lidské stránce chtěla tu další verzi Popelky vidět. Na druhou stranu tak vznikl o něco originálnější film, s jehož poselstvím o všemožné svobodě volby se nemůžu úplně ztotožnit. Jinak - velmi britská romantika, kde konečně uvidíte Daenerys Targaryen a Tywina Lannistera v jedné scéně :) (28.07.2016)

Už Stuck in Love nebylo pro cyniky, hodně se líbil i procítěný kousek Now is Good, stejně jako na humor výrazně ostřejší 50/50. Hvězdy nám nepřály pak do tohohle umírajícího subžánru zapadly stejně dokonale. A konečně Než jsem tě poznala si chce taky urvat svých pár minut slávy. Stejně jako vitální Julia Roberts před mnoha lety získala možnost dělat ošetřovatelku v jisté prachaté rodině a víme, jak to s nemocným, ale pořád sympatickým pacientem dopadlo, tady jdeme podobnou cestou. Louise přišla o práci, Will zase čeká, jaká stará ženská po přechodu se ujme péče o něj. Po nehodě upoutaný na invalidní vozík je totiž absolutně odkázaný na pomoc druhých, temperamentní Louise mu zpočátku možná nesedne, ale znáte to.. Oba hlavní aktéři se nechovají jak trubky, jsou přirození, čemuž hodně pomáhají i tvůrci, kteří s romantickými šablonami pracují poměrně umně. Seriál Hra o trůny jde mimo mě, ale Emilii Clarke podobnou „vyzrálejší“ roli přeju. Je naprosto přirozená, s drsným šatníkem plným netušených kombinací a kouzelně pozvedávajícím obočím. Scénář drží pohromadě, režie je solidní a diváctvo bude vyjma cyniků velmi spokojené. Já byl. (12.07.2016)

Po mnoha stránkách dobrý film, jemuž nahrává hlavně sympatické herecké obsazení, hovořící mnou na poslech milovaným britským přízvukem. Díky tomu z filmu většinu stopáže vyzařuje odpočinková, pozitivní nálada, která mi dost připomínala atmosféricky podobně laděný feel-good-movie Albatros (nehledě na to, že i postava Emilie Clarke mi připomínala postavu Felicity Jones v Albatrosu). Jenže to trvá možná 70 minut. Zbývající půlhodinka je totálně klišovitá, city vydírající, tuctovka, která posílá kvality filmu do plevele, nebo alespoň do kopru. A to se těžko odpouští, ikdyž nepopírám, že bych se klidně mrkla znovu, ikdyž tentokrát už s lehkým skepticismem. (15.07.2016)

Sluníčkové, přeslazené. Párkrát jsem si musel dokonce píchnout inzulín. Emilii Clarke jsem doposud viděl pouze bojovat o železný trůn, takže jsem byl náležitě zvědav. Hrála zde podstatně odlišnou osobu, která během filmu vystřídala asi 270 kousků toho nejextravagantnějšího oděvu a 750 výrazů tváře. Je opravdu neuvěřitelné, jakým vypracovaným svalstvem v oblasti obočí disponuje. Jakožto nejvěrnější fanoušek Her o Trůny jsem byl samozřejmě nejvíce zvědav na handshake s Tywinem, který se v seriálu nikdy neuskutečnil a pokud nebude opět úřadovat red queen, tak se ani neuskuteční. Moc těch zdejších 84 % nechápu. Opravdu se mu nezdálo, že bych viděl něco více než tuctovou romantiku. Tvůrci vybudují snímek ve stylu Nedotknutelných. Malinko jej okořenili trošičkou lásky a samozřejmě nezapomněli přidat srdceryvný zvrat ve stylu Hlasu moře. Kdyby někdo hodlal ve světě knih či filmu prorazit, tak se zde může přesvědčit, že není třeba vymýšlet něco zásadně nového, nýbrž úplně bohatě stačí stavět na vyzkoušených základech a dobře známých tvářích. Ke sledování snímku jsem měl připraveno dostatek kapesníčků, ale jaksi zůstaly zcela nevyužity. Pořádně ani nevím, za co dávám tři hvězdičky. Zřejmě asi převážně za milou společnost, která u filmu trpěla společně se mnou. (16.07.2016)

Proč se to, proboha, vlastně jmenuje Než jsem tě poznala, když je to celé o tom Když jsem tě poznala? Film se řadí ke kýčům, které se neštítí vydírat na plné čáře a k dobru se mu dá přičíst jen, že to nezastírá. ___ Příběh se odehrává v jakémsi z reálu vytrženého prostředí, kdy vše je neustále zalito sluncem a pestrými barvami. A to včetně hrdinova postižení, které znamená jenom tolik, že sedí na vozíku a sluší mu to. Neukáže se nic, co by mohlo narušit falešně vybudovanou idylu – jak jí, jak chodí na záchod, jak mu ztráta hybnosti zákonitě vzala veškerou intimitu a musí se ve všem spoléhat na ostatní …. Tak tohle neuvidíme. Místo toho tu máme jednorozměrné postavy charakterizované jedinou vlastností: Ona – roztomile střelená, On – rádobycynik s dobrým srdcem pod slupkou, Její otec – prostý, leč milující, Jeho matka – starostlivá … atd. Ach jo, ani v rámci žánru kýčovité romance tomu nedokázali dát nic víc než jen stokrát viděnou rutinu. Film je tím až otravný. Navíc je jeho poselství příšerné – když jsi na vozíku, tak nemáš žádnou cenu a je zbytečné se o něco snažit. Takováto myšlenka, která má jen podpořit tupou romanci, je zvrácená. ____ Ale nejsem cílovka, a když jsem odcházela z kina, tak na rozdíl ode mě skoro všichni brečeli dojetím. Ach jo. (02.08.2016)