Fúsi

Od Islandu toho už moč nečekám, cenama ověnčená povídková pavučina Vonarstræti byla naivní a so 90s, Berani fajn, ale Un Certain Regard to nemělo vyhrát ani omylem. O to příjemnější překvápko je návrat odepsanýho Dagura Káriho, kterej natočil film, co v jádru vypadá jako každý druhý islandský dramátko o osamělým podivínovi, ale daří se mu vytvořit uvěřitelnou lidskou horu emocí, křehkosti a panenský dobroty. Film jemnej, bez falše a výstřelků, předvídatelný, leč překvapivě dojemný a podmanivý vyprávění o čistý dobrotě. Tender love is blind, jak zpívá Dolly Parton. Fúsi rozhodně patří k nejlepším tamním věcem za poslední (a dlouhý) roky. (21.01.2016)

Uzasne vykreslena hlavni postava, ktere se dalo porozumet a fandit ji. Vyborny byl vztah k matce, kamaradovi a predevsim k male sousedce. Dobre znazornene byly i vztahy na pracovisti ve stale praci a na brigade. A samozrejme, ze zajimava je i hlavni dejova linka s Fusiho novou pritelkyni, jen s tou jeji depresi ve sprchovacim koute jsem mel trochu problem. Urcite je zde podobnost s danskym filmem Mazel. Ja mam proste pro takove a podobne severske filmy o ruznych podivinech slabost a za me plny pocet. Videno ve Stare arene, Ostrava. (03.02.2016)

Podľa istého nemeckého spisovateľa z 19. st. je každý muž po tridsiatke, ktorý sa ešte neoženil, priam zločinec a vyvrheľ spoločnosti. Ešteže sme sa už takých idiotských čias vymotali a každý môže ostať sám podľa ľubovôle. Chudák Fúsi ani na výber veľmi nemá, lebo on vskutku lovná zver pre nezadané slečny nie je. Nielen že je neborák škaredý, ale ani peniaze nemá! Mimoriadne dobre vybraný hlavný predstaviteľ! Držala som mu palce. Prekliaty severský chlad! (27.12.2016)

Tak tohle bylo pro mne moc příjemné překvapení. Krásný a hořkosladký příběh z ne až tak běžné islandské kinematografie mi zpočátku připomínal některé z Kaurismakiho filmů. Ať už atmosférou, či zaměřením na "loosery" z okraje společnosti, jenže později mi přišlo, že tam je ještě něco navíc po islandsku, a že to díky scénáři a režii na většinu diváků překvapivě funguje. Hlavní hrdina "se srdcem na dlani", jenže ta dlaň je schovaná v mnoha rukavicích - slupkách, takže pro okolí je Fúsi podezřelý exot, v lepším případě pro ignoranci, v horším pro šikanu. A on to se svým srdcem neřeší, protože se zabydlel v těch svých slupkách, které mu zdá se plně vyhovují a asi ani nechce ve svém životě nic měnit. Ale zapůsobí "katalyzátor" v podobě mladé dívky (překvapivě rovněž looserky) a začnou se dít věci a originální zvraty. A přesto, že si svým přístupem za většinu problémů asi může sám, divák mu začíná fandit. Skvělé herecké výkony obou hlavních představitelů, moc zajímavá kamera v povětšinou ponurých exteriérech i interiérech, nenápadná ale zvýrazňující hudba, scény humorné, na pomezí parodie, vyhrocené, drsné i melancholické a podle mne díky režisérovi v souhrnu i velice slušně vyvážené a vybalancované. Holywoodský happy end se zaplaťpánbu nekoná, režisér dává šanci divákům, aby o tom "konci" popřemýšleli a o Fúsim zrovna tak. Přes svůj neohrabaný přístup si Fúsi svojí dobrotou dost "respektu" i ocenění nakonec vybojoval (i u původních zarytých nepřátel) a další opravdu záleží v první řadě na něm. (14.05.2021)

Dagur Kári mě zde dostal podobně jako před lety ve svém debutu Albín jménem Noi. Způsob, jakým se zde kombinuje humor s dojetím, mi osobně přijde zcela neodolatelný, a ten film ve mně při sledování mnohokrát vyvolal silné emoce. Postava Fúsiho je tak úžasně napsaná, že mě mj. přiměla uvědomit si moje vlastní předsudky vůči podobně vypadajícím lidem - toho dobráckého obra si prostě nejde nezamilovat - podrazáckého kolegu opakovaně podrží před šéfem, nebojí se špinavé práce, neváhá sáhnout na úspory, aby potěšil druhé, je manuálně zručný, opraví motor, natře zeď, hraje si s cizí holčičkou, nakrmí cizí kočku, která mu následně spí na hrudi, své přítelkyni udělá k snídani vajíčka a džus a přinese jí to ke skříni, ze které ona odmítá vylézt... v tom filmu je koncentrace silných momentů neobyčejně silná - třeba když je Fúsi poslední den jako záskok za svou nemocnou přítelkyni u popelářů a chlapi se s ním loučí přípitkem a uznalým poplácáním po hrudi - člověk si zde nemůže nevzpomenout na Kaurismäkiho hrdiny z okraje společnosti, s podobně prázdnou kapsou a současně dobrým srdcem. Samotný závěr je potom megadojemný a hrozně mě mrzel, protože jsem Fúsimu celou dobu držel palce, ale respektuji, že to režisér chtěl zakončit takto. Úžasný film, který mě bezvýhradně nadchnul a připravil až očistný zážitek. (06.07.2019)