Fúsi

(50th KVIFF) Fúsi rozhodně je příjemná postava, ale současně Fúsi rozhodně není příjemný film - já po jeho skončení měl chuť nasadit si oprátku kolem krku a skočit z okna. Tak strašně depresivní a smutné mi to přišlo. Holt špatně nesu, když takto sympatická postava ve filmu nenachází ani kousek štěstí. Vlastně to od režiséra a scenáristy Káriho, který film průběžně pojímal jako tragi-KOMEDII se spoustou velmi vtipných scén (letlampa!), beru trochu jako podraz. Islanďani se nás prostě letos ve Varech rozhodli rozesmutnit (další islandská kviff smutná depka zde). Rozhodně silný snímek. 80 % (11.07.2015)

,,JAK JE MOŽNÝ, ŽE JSI VELKEJ A NEMÁŠ MANŽELKU?“ ... „NEVÍM“... /// Fúsi, starej vosamělej kokot, kterýho semlelo, že nějakej chlápek pigluje jeho mámu (stará píča vole…!). Islandsky strohej příběh, navíc plnej (na můj vkus) škaredejch lidí … bože, proč (?) na tohle koukám? Že je to ze života? Vo hledání lásky? – na to seru. Jelikož normální ženská by mu nedala, potkává ženu magora a já su teda zvědavej, jestli tohle vosamělý drama bude mít nějakou pointu. Aha… (ty čuráku, kdybys jel aspoň do Thajska!) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Smrdím jako vodpadkovej koš. 2.) Místo metalu jsem začal poslouchat píčoviny (vona to tak chtěla…). 3.) Thx za titule „articanfan“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (19.03.2017)

Fúsi sa tak trochu tvári ako melancholická, ale príjemná vzťahovka zo severu. Lenže aj napriek tomu, že dve hlavné postavy budete považovať za roztomilé, tak sa im dejú vďaka okoliu nepekné veci. Nemusí sa jednať o nič na prvý pohľad drastické, ale stále viac a viac prehlbujúce prázdnotu v duši a pocit osamelosti. Gunnar Jonsson je islandský Vince Taylor Pruitt a Fúsi islandskou verziou Heavy. Možno by stálo za to na týchto dvoch filmoch porovnať severský a americký spôsob nakrúcania nezávislých filmov o outsideroch. (12.09.2016)

Nebojím se tvrdit, že každý máme v sobě kousek Fúsiho. Dobrého, úžasného člověka, uzavřeného ve vlastním světě neodvratitelné samoty a negativismu natolik, že je svým okolím automaticky považován za výstředního a špatného. Člověka, který si přes drtivé aroma vlastní méněcennosti neuvědomuje, že je naopak široko daleko on tím nejnormálnějším. Hořkosladký film, který svým pomalým tempem, melancholickým klavírovým soundtrackem a přesně odměřeným výkonem titulního herce pohladí po duši a vyvolá spoluúčast, přestože současně uvrhne do deprese a chceme na něj (nebo spíše na to, o čem vypovídá) raději zapomenout.... Opravuji původní větu - Kéž by měl v sobě každý kousek Fúsiho. (11.04.2016)

A zase ten Island, se svoji typickou atmosférou, se svým typickým filmem a hlavně hrdinou, který zaujme a kterému fandíte. Gunnar Jónsson hraje Fúsiho velice dobře, navíc často pouze mimikou, protože slovy Fúsi šetří. Přesto je to právě on, kdo dělá tento film zajímavým, příběh je totiž jednoduší a vlastně ne zrovna originální, ono se toho o outsiderech doby příliš originálního natočit nedá. Dagur Kári do jinak dramatického děje vhodně zakomponoval i několik komediálních prvků, které příběh občas trochu odlehčí... občas. Jinak je Fúsi jedna velká deprese, i když ne na každého musí film takto působit. Já už při sledování hodně přemýšlel a po skončení snad ještě víc... 80% (09.10.2016)