Čarodejnica

Půlka sedmnáctého byla psycho i ve staré dobré Anglii natož v té New, daleko za mořem. Ve světě, kde nic nebylo jako doma. Světě plném jiných rostlin, zvířat, indiánů... Ve světě divokém i na tehdejší dobu. To už chtělo panečku nějakou víru aby se člověk sebral, opustil dům s okny ve kterých bylo sklo, přeplul oceán a začal znovu v cizí divoké zemi... Naše rodinka si navíc nevybrala pro vybudování zrovna to správné místo. Jejich sousedka si k nim sice chodí pro baštu, ale tím jejich sousedské vztahy končí. Díky tragickým událostem, které rodinu postihnou se na všech členech začne podepisovat těžká schýza. Ta, prohloubená neznalostí a až fanatickou víru v Boha (která je v kontextu dobu pochopitelná) způsobuje další a další rozkol rodiny, která si sama sobě začne být nebezpečnou. Závěr mne zaujal, ale přeci jen, najednou to tajemna a mysteriózna přeskočilo, resp. přeletělo :-) někam jinam a nevím jestli je to dobře. Hudba byla velmi dobrá. Hnědé filtry skvěle navozovaly tíživou atmosféru i farmářova rodinka v dobových kostýmech a mrtvolně tichý podzimní listnatý les (podobně jako v Blair Witch) byl strašidelný sám o sobě.... Dávám za tři klasy nahnilé kukuřice. * * * (17.08.2016)

Čarodějnice se může pochlubit naprosto skvěle vystavěnou atmosférou, která na člověka dýchne od samého počátku snímku a vtáhne ho nejen do děje, ale i do samotného prostředí, v němž se odehrává. Neznámé herecké tváře dodávají na autentičnosti a první polovina je opravdu parádní hororovou podívanou v duchu těch nejlepších tradic, kdy se bojíme nejvíce toho, co nevidíme, nemůžeme uchopit a poznat. Tvůrci nám čarodějnici odhalují v krátkých záblescích, což ještě umocňuje děsivost onoho výjevu. V pasážích, kdy se na scéně odehrává poklidný a těžký život rodiny, můžeme stejně pociťovat jakousi zlověstnou přítomnost zlých sil. Také každý zdlouhavý záběr na les, kterým je obydlí hlavních hrdinů obklopeno, má značně znepokojující nádech. Samotný závěr byl v mnohém trochu přes čáru a mohl leckomu pokazit jinak výborný dojem, ovšem já s ním neměl větší problémy. (05.05.2016)

Čarodějnice je návratem k základům žánru, jehož filmová podoba vykrystalizovala ve 30. letech minulého století, tedy návratem k pečlivé práci s atmosférou. Můžeme sledovat postupné znejistění a ztrátu opor formujících duchovní a fyzický svět přistěhovalců do Nového světa v 17. století. Strádání vede až k rozpadu rodiny, již máme tendenci považovat za základní stavební kámen společnosti. V oné době byla nejdůležitější komunita. Mimo ni existovalo jen živoření a z dlouhodobého hlediska nulová šance na přežití v divočině. Klíčová pro snímek je už úvodní scéna vyobcování z lůna církve a komunity, tedy nejkrutější možný trest, tvrdší než trest smrti. To, co následuje, je logický pád do temnoty a zmaru. Tak, jako jsou šamanské kouzelnické rituály realitou kmenových přírodních kultur, jsou čarodějnice realitou pověrami a náboženstvím formovaných lidí raného novověku. Střet pobožnosti, jejíž hloubku si sekularizovaní Evropané zkažení vědou a moderními technologiemi neumí představit, se svobodomyslností a hedónismem vyznavačů hříchu, je právě tím, co činí snímek tak působivým. Čarodějnice není efektní a draze udělaný film, je ale precizně natočený se znalostí tématu a vědomím, čeho chce filmař docílit, v neposlední řadě se vyznačuje vytříbeným smyslem pro detail. Část popkornově laděných diváků se patrně bude cítit o některé kejkle ochuzená, pro mě je ale snímek ukázkovým příkladem, jak má vypadat horor a kdyby si Eggers v závěru odpustil příliš jednoznačný výklad událostí, mohlo to být za nejvyšší sazbu. Celkový dojem: 85 %. (31.12.2021)

Divácky poněkud náročné sousto. Ne všem se bude zamlouvat ten silný náboženský tón, s kterým postavy zarputile pronášejí své repliky o víře k Bohu, o ďáblu a jeho pokušení; obzvlášť, když na něm stojí téměř celý snímek. Pokud však tohle překousnete (a že to nebude žádná prdel), bude vám odměnou jedno z nejděsivějších setkání s filmovou čarodějnicí. Ta díky tomu, že má více podob, se ve filmu sice ukáže jen v několika málo případech, ale její mocný pach je nasáklý úplně ve všem. Strach a nebezpečí už nevyvolávají jen lesy a zvěř, ale i členové vlastní rodiny. Nikdo není ušetřen propadu do šílenství a závěrečného, celkem bizarního masakru. Na gore zapomeňte - syrovou atmosféru tu tvoří hlavně kamera a hudba, jejíž ostré smyčcové riffy vám nedají chvíli klidu. Jo a pozor na kozly! Jsou přesně tím, čím se zdají být. (70%) (19.07.2015)

Unikát. Jakoby se kameraman přenesl strojem času o několik století zpět a točil pocity rodiny v izolaci uprostřed temných hvozdů. A těmhle dobovým pocitům je podřízeno vše – archaický jazyk, velká zbožnost, která v té době prostupovala každým jedincem, strach z neznámého, strach dokonce i z lesa vedle vás, kde dle tehdejších doměnek sídlilo zlo, zlí duchové a čarodějnice. Protože víra v Krista a strach z pekelných sil byla tehdy vším, je celý film prosáknut zbožnou mluvou, modlitbami a iracionálním chováním, což – jak se zdá ze zdejšího hodnocení – tupé verbalí osazenstvo, bez znalostí historických souvislostí a zpitomělé mainstreamem, samozřejmě nedocení. My ostatní dáváme palec nahoru, protože takovýchto dobových podobenství, kde autor čerpal z tehdejších písemných pramenů, přibližujích čarodějnické procesy a myšlení zbožných lidiček, je v dnešních kinech jako šafránu. Škoda jen příliš návodného závěru, kdyby měl autor koule na to to hnát přes obyčejnou „psychózu“ jedné vystrašené rodiny, tleskal bych ještě víc. A Anna Taylor-Joy? O té ještě hodně uslyšíme, to si pište! (31.07.2016)