An - Zen a lívanečky

U japonského dramatu je taková jistota, že to bude něco unikátního. Zde tedy žádná výjimka. Film se sice ze začátku nese nejistým směrem a těžko říct, zda půjde jen o vaření, či o něco víc, každopádně i tak zajímavým způsobem paralyzuje a jemně vnáší do průběhu děje i nějaké to drama, pojednávající právě o malomocenství. Hezky, realisticky a melancholicky vyobrazeno. 80% (18.12.2016)

Opäť taký príjemne pomalý a malý film z japonskej produkcie, kde takéto filmy vedia najlepšie. Zápletka sa dala určite rozvinúť aj podstatne viac, hlavne to neskoršie prosperovanie obchodu, ale o to tu predsa len ani moc nejde. Hlavná je tá mimoriadne sympatická civilná atmosféra, ktorá sa nesie celým filmom a podporou sú aj sympatické postavy, Okrem hlavného dua, teda majiteľa pekárne a jeho novej pomocníčky aj stála zákazníčka, ktorej by som kľudne doprial aj samostatnú líniu, aby sa mohla stať plnohodnotnou postavou. Takto si ma získala hlavne celá stredná fáza, kedy ide všetko tak, ako má a všetci sú spokojní, ale ani ten zvyšok samozrejme nie je zlý a pozerá sa na to dobre. Režijne mi to plne vyhovovalo, na rozdiel od predchádzajúceho filmu režisérky to už síce nie je také meditatívne, ale toto civilné prevedenie tu aj tak sedelo lepšie. Takže lepšie hodnotenie síce nedávam, na to by som potreboval rozvinúť zápletku kľudne aj do viacerých línií, ale aj tak sa mi na to pozeralo príjemne a určite som sa nenudil, aj takéto filmy občas treba. 67% (07.07.2017)

Pomalu plynoucí film, který se točí okolo přípravy tradiční japonské sladkosti "dorayaki" a zároveň sleduje lidské osudy hlavních postav. Kiki Kirin se mi v roli "vlezlé" japonské babičky nejdřív nějak nepozdávala, ale po chvíli jsem pochopila, o co jde, a hned mi její postava byla sympatičtější. Nerada bych tady spoilovala, ale můžu říct aspoň to, že se jedná o film o předsudcích, o nalézání radosti i v těžkých podmínkách, a taky o tvoření lidských pout. Moc pěkný a čistý film, který nám připomíná, že není dobré okamžitě soudit lidi, dokud je nepoznáme a nenahlédneme do jejich nitra. (Viděno na palubě letadla společnosti Delta.) ~(4,0★)~ (20.03.2016)

Cesta k upokojeniu duše vedie cez počúvanie príbehov iných. Málokedy cez okaté dávanie najavo vlastného príbehu, nech je akokoľvek smutný, či úspešný. Počúvanie iných vedie totiž k dvojakému uspokojeniu - počúvaného i rozprávajúceho. Nech je ním iný človek, zviera, či zrnko fazule. Cesta k uspokojeniu tela vedie cez jedlo pripravené s láskou. Dostal som chuť na lievance s fazuľovou pastou v tieni sakury. Podané z rúk pani Tokue. P. S. V súvislosti s filmom som sa dočítal, že dodnes v Európe existuje posledné leprosálium (zariadenie izolujúce pacientov nakazených leprou od okolia). Nachádza sa v Rumunsku, v okolí mestečka Isaccea (bývalého hraničného mesta Rímskej ríše). Umiestnené je v budove bývalého kláštora. V roku 2020 tam je 22 pacientov, posledný z nich tam bol privezený v roku 1981. (17.12.2020)

Filmu se neupře neobvyklá japonská nátura, která prostupuje celým filmem a je hodně těžké ji pochopit a přijmout. Nátura si totiž zakládá na skromnosti a absolutním respektu k člověku. Postavy se nezasmějí, neprojeví city a utápí se ve své vlastní nekonečné depresi. Filmu jsem ale dal čtyři hvězdičky, takže vězte, že samotný příběh je natolik lidský, jak jenom lidské pokolení může být. I tak si totiž přes japonský extrém užijete hodně citlivě odvyprávěný příběh, který se svojí pomalostí nesl jako ptačí pírko přeskakující v dokonalém bezvětří z jednoho lotosového květu na druhý. (09.06.2017)