Léolo

Naturalisticky zpracovaný, v mnohém děsivý a v mnohém absurdní příběh kanadského chlapce Léola nenechá citlivého diváka chladným. Chvílemi se sice divák neubrání smíchu nad některými Léolovými životními zážitky; většinou však mnohé momenty filmu spíše vyvolají u diváka nevolnost. Životní příběh Léola, jednoho ze členů "takové zcela nenormální rodinky", je celý prošpikován rozličnými odchylkami, úchylkami a zvrácenostmi v chování. Film, po jehož shlédnutí si řeknete, že nejrozumnějším a nejstabilnějším prvkem této rodiny byl, je a navždy bude špunt ve vaně. Tento snímek rozhodně stojí za shlédnutí, a to ať již co se námětu, tak způsobu zpracování týče. Na tento film bych však určitě nebral děvče v rámci prvního rande a asi ani při druhém by to nemuselo dělat dobrotu. Výjimkou snad mohou být nanejvýš (psychicky silné) studentky psychiatrie. (03.09.2003)

Zajímavý snímek o nadaném chlapci z trochu přisprostlé rodiny. Leolo, tolik lpící na svém jméně, píše o svých snech, touhách a do toho dost naturalisticky popisuje svůj rodinný svět plný imbecilů, kde nechybí ani několik pokusů o vraždu. Zajímavé je pojetí, kdy příběh vypráví sběratel, který nachází chlapcovi vytrhnuté stránky z deníku (to možná působí trochu nedůvěryhodně). Zároveň se dovídáme, že vlastně ta samá osoba dala Leolovi popud psaní, čímž se kruh uzavírá. (29.09.2013)

Svým způsobem podobný film jako Amélie z Montmartru (taková její odvrácená strana), avšak osobnější, hlubší, a naproti tomu ne tolik vypočítavý, záměrně podmanivý a optimistický. Nevšední zápisník hořkých příhod z dětství a dospívání, které lze s pomocí fantasie vnímat zčásti i jako okouzlující či roztomilé, což ubírá něco z jejich tíže. Zápisník hravý, nenápadně svíravý a hlavně melancholický, na čemž má svůj podíl zejména hudba, kamera a barevné tónování. Pod vší bizarností a humorem se však ukrývají vnitřní strachy a ostny, které zanechávají na barevném plátně černé stopy. Knihou, již hlavní postava opakovaně pročítá, je L'Avalée des avalés, jejímž autorem je Réjean Ducharme. "... mon amour." (02.09.2014)

Jean-Claude Lauzon - skrytý klenot kanadského filmu. Ve svém druhém filmu (debut Une zoo la nuit) načrtává temný svět jedné zdánlivě normální rodinky. Předhazuje vám jednu geniální scénu za druhou a ani na vteřinku vás nenechá odpočinout. To celé podbarveno přesně sedící hudbou. Zaručuji, že tolik poškozených postav vržených do snového kolotoče malého Lea Loazone (že by špetka autobiografie?) už jste dlouho neviděli. Na některé nikdy nezapomenete. (27.07.2006)

Nadšené ohlasy mě zlákaly. Zakrákat si nad skutečností, že lidstvo opravdu není jen msta za Bělehrad, ale i něco víc, něco neuchopitelného, krásného. Vydrželo mi to, nelžu vám, půl hodiny. Pak se všechna má naděje vytratila. Ale co mi mohlo vadit? Že rodinnou prioritou bylo čisté vysrání? Ale bože, nad tím jen zaplesat nadšením. Že byla matka oplodněna rajčetem? No boží. Toliko půl hodina. Pak to nabralo směr do již zmíněných hoven. Začala se projevovat intelektuálská neschopnost vyblít na plátno nějakou pro film nosnou myšlenku. Začalo geniální opěvování sebe sama, své, do kolen, tak pitomé moudrosti. A jako vždy, téma jak pro intelektuála, tak pro blba společné, sex. V jakékoliv podobě. Vřískat smíchy nad odpaněním kejty masa? Ale sakra, tak proč nehnízdí v oblíbených všech pětihvězdičkářů i prci prci prcičky? Tam se odpaňoval za asistence hromského bránicí bití koláč. Podobné téma, jiná kamera, jiné ztvárnění. Ouha. K završení tragiky nevtipného intelektuála patří znásilnění kočky. Opravdu to je až tak zajímavé? Fakt to Lauzonovi někdo spolkl? Tu absurdní sračičku? Tu jejich nevycválanou tupost. To jejich kreténské zaujetí tématem? Ale což.Obsah. První pronesení věty - "Já nejsem, já sním" mě zaujalo. Koho ne. Druhé nechalo chladným. Desáté už mě nakrklo. Což neměl intelektuál Lauzon víc nosných vět? Chudák. Impotence se tomu říká. Snažil se do filmu vpracovat i věty jiné, podobné a jistě se mu i zadařilo. Ale proč na nich, na těch nesourodých blemcech musel vystavět celý film? Ku srovnání postačí prostý Bergman. Neměl potřebu cpát do filmu jedinou podobně znějící větu a proto jsou jeho filmy tak neskutečně krásné. Nehrál si jako blbec na intelektuála, ale byl rovnou člověkem. Ano, správně. Ve filmu Léolo chyběl člověk, bylo z něho cítit jen torzo. Neprožité, mrtvé, nikým nechtěné a stvořené jen k prázdnému obdivu sebe sama. Huš s takovými hovny. (31.07.2011)