American Crime Story - Lid versus O. J. Simpson

Opět jsem dala na doporučení holek z podcastu Opravdové zločiny a rozhodla se podívat na tuhle krimi sérii na motivy skutečných událostí. Přiznám se, že jsem čekala nějaký přeříkávaný dokument, byť hvězdně obsazený, kde budou vypovídat skuteční pamětníci a do toho úryvky života přehrávat herci. A ideálně bude vše setříháno zrychlně, natahováno a dokola opakováno, jak jsem u podobného u podobných pseudodokumentů na kabalovkách. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že úroveň seriálu je úplně někde jinde. O mnoho levlů výše, než jsem původně popisovala. Obsazení je přímo geniální - Cuba Gooding Jr., který rozhodně nemusí dokazovat, že umí hrát, super John Travolta a jako překvápku "Ross" David Schwimmer, kterého jsem snad nikde jinde než v Přátelích předtím neviděla a tady s naprostým přehledem válcuje všechny okolo. Povedený počin. Jen snad mne trošku mrzelo, že se děj odehrává "až poté" a neukazuje nám samotný trestný čin. (08.04.2022)

Vůbec ne špatná věc, u které jsem se ale těšil víc na všechny ty rasové a společenské interakce. Prostředí soudu mám rád, ale všechny ty procesní věci, než vůbec proces přišel, mě cca v půlce série dost nudily. Těšil jsem se na Cubu, ale marná sláva, po dvaceti letech ve sračkách hraje dost průměrně. Za to mě dost ohromili David Schwimmer a John Travolta. Tak nějak jsem přišel na to, že mě Ryan Murphy, jinak též eso amerických televizí, asi nikdy neohromí. :-) Ale pořád je to od doby, kdy jsem viděl Plastickou chirurgii, vzestup! 70%. (01.03.2018)

Nejvhodnější seriál roku na získávání akademických cen není zbytečně nataženým parazitováním na známém soudním procesu, nýbrž scenáristický a herecký koncert, který udiví, jakým komplexním způsobem pojednává o dobových rasových otázkách, politice, mediální manipulaci a osobních životech postav. Požitek pro milovníky práce s narativními informacemi a epizody jako Marcia Marcia Marcia nebo The Verdict se klidně mohou zařadit mezi jedny z nejlépe napsaných epizod vůbec. (15.01.2017)

Znovu nezbývá než žasnout nad tím, kam se seriálová produkce v posledních letech vyšvihla. Nádherně vystavěný narativní proces s božími herci a šviháckým retro kabátem, který v jediné chvíli diváka nezahlcuje, nýbrž neustále rafinovaně napíná a drží v šachu. Každá epizoda se může opřít o jinou formální dominantu (od rytmizovaného střídání více dějových linek přes jejich nápadité překrývání až po hrátky s časem či s dokumentárními prvky) a nehorázně mě bavil proměnlivý přístup k postavám, který umožnil zakomponování osobních rovin bez toho, aby odváděly příliš pozornosti od samotného procesu (zpočátku pragmatická a cynická právnička je v závěru nejemocionálnější a nejkomplexněji rozvedený charakter). Neustále dostáváme zásadní informace a motivační nitky, ale sranda je, že mnohdy začnou dávat smysl až po několika epizodách, kdy už divák zpracovává desítky dalších a neméně podstatných podnětů. Prďácký je ale také symbolický hudební podkres a už zmíněný casting - dlouho jsem neviděl, aby se herci do reálných protagonistů tak grandiózně převtělili (paradoxně až na Goodinga, který Simpsonovi moc podobný není - ale hraje výborně) a ještě déle jsem nečučel na pardála Travoltu, jak si nějakou roli takhle užívá. Strašně moc bych si přál, abych to mohl zhlédnout, aniž bych dopředu věděl znění verdiktu, protože by mě to emocionálně usmažilo jako žížalu na sluníčku. Ale i tak - nejlepší soudní drama, co kdy vzniklo, Vyvolávače deště nebo Norimberský proces nevyjímave. (16.11.2017)

Málokdo má smysl pro drama jako Ryan Murphy a to, že si takovou složitou nálož vzal pod svá křídla a teď za to sklízí chválu, je pořádné zadostiučinění. Protože si nemá cenu nic nalhávat, proces století to opravdu byl. Od začátku je jasné, že v příběhu, kde většina diváků zná začátek a konec, nebude místo na příběhové šoky. Mýlil jsem se, protože v zoufalém boji odhodlaných žalobců i nelítostně kousajících obhájců se pár překvapivých veletočů skutečně odehraje. Dokud se celé dění nedobere k samotnému soudu, měl jsem s vyprávěním docela problém, protože O.J., byť je to částečný úmysl, působí i díky melodramatickému výkonu Cuby Goodinga více než nesympaticky a jeho hysterické výlevy, kdy si svojí skřípavou fistulí neustále jen stěžuje, jsem téměř protrpěl. Jak ale začne atmosféra houstnout, jde se do úplně jiných otáček a tu nejzásadnější zásluhu na tom mají herci. Tolik dech beroucích výkonů na jednom místě totiž nemá obdoby. Nejvíc mě dostala nepřekvapivě Sarah Paulson, které jsem držel palce při každém klacku pod nohy od protivníků či veřejnosti, hrůzu nahánějící John Travolta nebo Courtney B. Vance v životní roli téměř až krvelačně působícího démona boje za lidská práva Johnnieho Cochrana, který ve svém přesvědčení bohapustě páchá "dobro". Mým největším oblíbencem se ale stal zprvu nenápadný, ale čím dál důležitější Chris Darden. Ta rozpolcenost, kdy se od něj očekává, že nebude na této straně barikády – a když už na ní je, tak označování jeho přítomnosti za čistě rasovou záležitost, to jsou mistrovské chvíle a jsem jedině rád, že právě od Juicova případu stoupá hvězda Sterlinga K. Browna strmě vzhůru. (26.03.2018)