Cleo od piatej do siedmej

Lidé si začnou vážit života teprve až když prozří svoji smrtelnost. Mladá, krásná a sebestředná Cleo prošla procesem uvědomění a vyrovnání během necelých dvou hodin a provedla nás přitom známými i neznámými kouty Paříže šedesátých let. Charakteristický reprezentant francouzské nové vlny navýsost uspokojil všechny mé vjemové smysly a závěrečné krátké, ale o to intenzivnější love-story něžně pohladilo moji duši. (12.10.2011)

Po naprosto skvělých úvodních titulcích s barevnými záběry na karty následovala poněkud unylejší část bloudění hlavní postavy ulicemi a návštěvy kloboučnictví, kdy jsem si s filmem příliš „netykal“. Ještě mi pak chvíli trvalo, než jsem začal na Cléo od pěti do sedmi oceňovat i něco jiného, než samotný nápad jednoty času ve filmu. Ale pak jsem už plně vnímal i to, jak působivě zvládla režisérka atmosféru svého díla, která přesně vystihuje aktuální psychologické rozpoložení postavy Cléo. Některé pozdější scény z ulice, kde jsme u Cléo svědky pocitu znovu se objevujícího zoufalství či náhlého procitnutí k jiné myšlence, působivě umocňují scény s hromadným vzletem holubů nebo čekání na možnost přejít na druhou stranu oproti dlouhému procházejícímu davu. A musel jsem uznat, že ten film je neskutečně zajímavý jak formou (včetně kamery a typické Legrandovy hudby), tak obsahem a vůbec nevadí, že skončí náhle bez toho, abychom se dozvěděli hlavní výsledek, na nějž Cléo čeká, protože její procházka a povídání s Antoinem vdechla do filmu i do života Cléo nové spestření, radost i naději. Přestože je hlavní postavou zpěvačka, vyloženě „hudebních“ scén se ve filmu dočkáme jen pramálo, ale všechny stojí svou krásně spontánnou a bezprostřední atmosférou za to, ať už ta během veselého šansonu z rádia v autě, zpěv v parku na schodech či živá sešlost se samotným Michelem Legrandem u klavíru. Tedy mohu hlásit aktuálně už podruhé po sobě velmi dobrou zkušenost s francouzskou novou vlnou 60. let, tentokrát i s milým bonusem v podobě cameí slavných tváří tehdejší francouzské kultury (zejména v části s groteskou) navrch. [80%] (06.01.2023)

Vidět ten film jsem chtěl už asi dva roky, ale vždycky když už jsem se na to chystal, tak mě zarazilo, že při takovém počtu hodnocení k tomu neexistují české titulky (což ne že bych to s anglickými nezvládl, jen mi to nešlo na rozum) a že jsem se bál, aby to nebyla jen vyprázdněná intelektuální nuda. A když už se naskytla příležitost to vidět s českými titulky, neváhal jsem ani chvíli a vypravil se tedy včera do Ponrepa. Musím říct, že místy jsem se obával, aby se to právě v intelektuální nudu nezvrtlo, ale to jsem si naštěstí myslel jen v pár scénách, které krapet o ničem bohužel byly. Většina filmu ale naštěstí má dost co do sebe a potvrzují to už jenom ty úvodní titulky, které jsou tak krásně hravé, že jsem až měl pocit, že už jsem dlouho lepší úvodní titulky neviděl. Po celou dobu mi to pak dost připomínalo Noc od Antonioniho, jenže tohle bylo ucelenější, hlubší, s nějakým směřováním a dokonce i s nějakým závěrem. Taky se mi líbilo, jak to celou dobu dokázalo být psychologické a i když to ve vykreslování charakteru Cléo občas má nějaké mouchy, často člověk chápal její potlačovaný strach a vsugerovávání si, že "už jsem v pohodě" stavu, který ale vede do temnější strachu a deprese než předtím. Je tu i dobře propracované téma toho, že člověk sice ví, co mu na jeho životě vadí, ale touhu měnit to má až ve chvíli, kdy je v úzkých. Nemusí to být nutně čekání na výsledky testů ohledně rakoviny či jiné nemoci, nemusí se to týkat ani strachu z možná dost blízké smrti, ale jakékoli opravdu velké změny, která s člověkem hne. Sama to vlastně už říká karta smrti v tarotu, která, jak je na začátku filmu řečeno, neznamená rovnou směry ale velkou životní změnu. Cléo tedy celý film přehodnocuje svoji situaci a možnou budoucnost, aby došla k určitému uvědomění, že se vše odehrává tak jak se odehrává a že nikdy nemá smysl házet flintu do žita, dokud není opravdu pozdě. A k tomu ji dopomůže i Antoine, kterého při bezcílnému putování Paříží potká, protože je to po dlouhé době někdo, s kým si opravdu má co říct. Ať už výsledky dopadnou jakkoli, smrt jen tak ještě nepřijde. Proto si i myslím, že ten film nekončí otevřeně, ale záměrně v nejpodstatnějším úseku nejen onoho času, ale i dne a možná i dlouhé doby. Líbilo se mi i to striktní odehrávání se v "reálném čase", které tenhle dojem i přes nemalý počet střihů vyvolat určitě umí a musím pochválit i kameru, protože je tu spousta skvěle nasnímaných scén i dost hrátek s bílým nebo černým pozadím. Občas to není tak naplněné jak by mohlo být, ale jinak to opravdu má co nabídnout, není to vyprázdněné a do sebe zahleděné, ta groteska v kině to celkem osvěžila a kdyby nějak takhle vypadala Noc, tak mám ten film mnohem, mnohem radši. 4* (24.11.2022)

"Nahota je jednoduchost. Jako láska, zrození, voda. Jako slunce, pláž, to vše." A hodí se dodat: jako vlna. Tedy, ta nová. Ta, s jejíž lehkostí a jednoduchostí nám režisérka dokáže zachytit Paříž v jejích vlastních tisícerých odrazech a při tom i se všemi jejími lidmi přeplněnými ulicemi, kavárnami a obchůdky. A přitom stejně lehce zachytit ve své nahotě nitro hlavní hrdinky a (toto není myšleno obscénně) její konečné obnažení tváří v tvář druhému člověku i onomu městu samotnému. Sebestřednost plodící uzavřenost do sebe a odstup od ostatních, charakterizovaný užíváním taxíků, je přemožena symbolickým přesednutím na autobus - v něm již hrdinka nemůže cestovat sama. Stejně tak je symbolická výměna telefonátu za osobní návštěvu nemocnice - podívání se nepříteli osobně do tváře je základem pro jeho překonání a uchopení odpovědnosti za vlastní život. (23.04.2014)

Akýsi avantgardný experiment; s tiež akýmisi nevšedne otváracími, tarotovými titulkami; odohrávajúci sa v reálnom čase a rozdelený na XIII kapitol, a k tomu zároveň i so všadeprítomnými pohľadmi zo strán okoloidúcich ľudí, nakoľko jediná ženská režisérka z umeleckého filmového hnutia: La nouvelle vague, Agnès Vardová; konkrétne zasadila svoj zväčša len čiernobiely experimentálny titul do parížskych exteriérov, v ktorých naprosto intenzívnym spôsobom, bola »stále v pätách« práve iba tejto ústrednej blonďavej úzkoprsej [a rovnako obdarenej i pekným poprsím] ženskej protagonistke Florence "Cléo" Victoireovej v podaní Corinne Marchandovej, po ktorej sa teda akosi i neustále otáčali nielen sami muži, ale súčasne aj mnohé ženy, resp. si v jednom kuse všímali tých «Mužov s kinoaparátmi,» [ak som avšak predsa správne napočítal, tak až rovní traja by sa mali podieľať na príslušnom titule], ktorí snímali hlavnú postavu v jednotlivých pouličných pasážach, čím ma skrátka čoraz viacej začali vyrušovať zrovna títo «neustáli čumilovia,» až sa to pre mňa vskutku stávalo strašne neznesiteľné, že toho bolo nakoniec skrátka už hodne cez čiaru. • Pocitovo by som určite najradšej udelil len dve *, a to najmä z toho [s]prostého hľadiska, že tento titul podľa mňa ani nijako extra zvlášť zase nemal [takmer] žiadnu dejovú štruktúru, len v akýchsi improvizačných záberoch následne sledoval túto úzkoprsú hrdinku, ako čaká na výsledky z lekárskeho vyšetrenia, obávajúc sa, že by z toho vzápätí mohlo vzísť ešte niečo i oveľa horšie, a medzitým sa pofľakujúc s rôznymi postavami po parížskom okolí v autentických kompozíciách obrazu zo strán spomínaných kameramanov. • Inými slovami by som taktiež mohol podotknúť, že som popritom celom sledovaní pociťoval i značnú »stratu času,« pretože som si jednoducho uvedomoval, že táto autorkina vízia skoro nikam ani poriadne neviedla; čiže ma tentoraz veľmi neoslovila, to by musela určite najskôr otočiť kormidlo smerom na kvalitnejšie spracovanú, «scenáristickú vlnu», keďže tátohľa, bohužiaľ, [z]ostala len mierne [nad]priemerne vlnitou vlnou. • No i napriek z mojej strany značnejším výhradám k danej veci, to napokon nebolo až také katastrofálne, ako by sa z predchádzajúcich riadkov mohlo zdať; na jedno pozretie bohato stačilo, keď konečných 60% je rozhodne úplne adekvátnych! (18.04.2024)