Naša malá sestra

Téměř by se dalo říct, že Koreeda jde opět ve vlastních stopách a zcela tradičně a neinvenčně točí o opuštěných dětech. Není to ale tak docela pravda a to hned z několika důvodů. Pokud budeme chvíli předstírat, že Koreeda je solitér a jeho tvůrčí přístup lze brát za žánr sui generis nelze si nevšimnout, že už v námětu výrazně svůj vlastní rukopis pozměňuje. Tou nejvýraznější změnou je nejspíš zaostření na ženy. Ženského pohlaví nejsou jen hlavní čtyři hrdinky, ale též všechny samostatně jednající postavy. Role muže je výrazně oslabena a pokud se nemýlím, tak pro děj nejdůležitější mužská postava udělala jedinou věc. Zemřela. Další obrat je v samotných opuštěných dětech. Mylně si totiž můžeme myslet, že jediným opuštěným dítětem je tu Suzu. Faktem však je, že stejně opuštěnými dětmi jsou i její tři starší sestry, z nichž minimálně jedna již byla donucena zaujmout mateřskou roli. Koreeda tak má tentokrát možnost zkoumat vztahy rovnou čtyř geneticky propojených „dětí“, jejichž charakter byl formován jinak – každá byla vystavena vlivu rodičů trochu odlišným způsobem a po různě dlouhou dobu. A do třetice všeho dobrého se Koreeda rozhodl, že tentokrát nemá smysl ani předstírat nějakou dramatickou dějovou linku, ale bude jen z blízka sledovat – jak se na bývalého dokumentaristu sluší a patří – interakce mezi postavami. Deník z přímořského městečka tak není snímkem klasického ražení. Je obyčejný jak jen život může být. Stačí si všimnout co je tu spouštěčem emocí, často třeba jen chutné jídlo. Nejedná se tak o pohodovou a veselou podívanou v obtížných podmínkách jako třeba předchozí režisérův snímek Kiseki a zároveň ani tak nezkoumá vyrovnávání se s těžkou životní situací jako Sošite čiči ni naru. Jde o snímek natolik osobitý, že jeho přijmutí nemusí být pro každého samozřejmostí. (18.10.2015)

Příjemný poetický filmeček. Přesně takové japonské filmy mám rád a o to víc jsem radši, že Naše malá sestra není výjimkou. Ačkoli je snímek hlavně lyrický, i tak má dobře vymyšlené postavy a vztahy mezi nimi, což je pro mě velké plus a dává to filmu další, větší přidanou hodnotu, navíc díky tomu ten film nevypadá jak z nějakého hodně mírumilovného paralelního světa (čehož jsem se zpočátku docela bál), ale jak z reálného života . Má to hezkou kameru, dobře vybranou hudbu, dobré hlavní herečky a sice mi to místy připadalo vleklé, ale to je způsobené tím, že Kore'edova poetika každodennosti mě až tolik neokouzlila. Ale rozhodně se na to hezky kouká a to příjemné vyznění v člověku zůstane a možná i zvedne náladu. Rozhodně to není "neskutečná prázdnota", jak zde píše uživatel J*A*S*M, který asi nechápe poetiku každodennosti. Ale kritizovat ho za to nechci, ne každému to sedne. Mě ale jo, i když Chuť čaje mám pořád radši. Btw, teď koukám, že je to podle komiksu, tak o to víc jsem radši, že je to hrané a že to není anime. Pak by to podle mě moc nefungovalo. 4* (24.10.2020)

Krásný film s poměrně jednoduchým příběhem, jež sází především na vykreslení jednotlivých postav a realistický náhled do jejich života. Jsem moc rád, že ještě dnes někdo umí tvořit filmy, které nejsou plné megalomanských akčních sekvencí, supermoderních digitálních efektů či provokativních sexuálních scén, a přitom dokážou i při dvouhodinové stopáži člověka zaujmout pouhým svým vyprávěním a přirozeností hlavních postav. Přesně takovým snímkem je „Umimachi diary“ – příběh tří sester, které žijí bez rodičů odkázány samy na sebe a přijmou mezi sebe ještě svou čtvrtou (nevlastní) sestru. Můžeme sledovat jejich radosti i starosti, poznávat jejich pohnuté osudy a velmi odlišné povahy, které by mohly ve vteřině rozbít tu jejich křehkou symbiózu. To se ale naštěstí nestane, a to díky faktoru, jímž je doslova protkán celý snímek, a který ve mně zanechal moc hezký pocit při odchodu z kina. A co že to bylo? Inu, i přes veškeré strasti okolo nás vězte, že ze světa ještě nezmizela obyčejná radost ze života a hlavně lidská laskavost. (24.05.2016)

Kdybych daval letos tu palmu ja, tak bych ji dal tomuhle filmu. Je nezny a holcici. Uveritelny a celou dobu zajimavy a pritom obsahuje skoro minimum konfliktu. A ma podobne sintoisticky odstin jako Utis vodu od Kawase, vune a chuti jidel nam pripomenou nase mile, kteri uz tu s nami nejsou. A minulost, dobra nebo spatna ma na jedince sice velky vliv, ale stejne je rozhodujici, co s tim udela on sam. Koreeda dokaze skvele pracovat s detaily a nepatrne menit i perspektivy. Nadherny film na vic nez jedno podivani... (17.10.2015)

Rozepsal jsem se na celý blog: http://scobak.blog.sme.sk/c/388673/nase-mala-sestra-je-film-ktery-jsem-videl-vcera-a-dnes-na-nej-jdu-znova.html ■ P.S. Komentář J*A*S*M ignorujte, je povrchní a hloupý. ■ Po třetím a čtvrtém vidění: Hrozně se mi líbí, jak jsou charaktery a osobnosti sester odlišné (propracované) a přesto jejich vztah funguje. Oceňuju kameru. Chvíle, kdy se na rozostřeném pozadí odehrává něco podstatného nebo naopak se na rozostřeném popředí děje něco nepodstatného, co ale pěkně dokresluje situaci. Momenty, kdy se kameraman nebojí zabrat jen část tváře. (10.10.2015)