Louky znovu rozkvetou

Louky se znovu zazelenají... "al mio papá, que quand"ero bambino mi raccontava della guerra, dov'era stato soldado - mému otci, který mi jako dítěti vyprávěl o válce, v níž bojoval". Mně o téže (?) válce musel vyprávět můj děda. Vyprávě mě o tom, jako voda v řece Piavě byla odporně červená... Nechtějme se téhle války učastnit ani ve filmu, nechce to ani Ermanno Olmi. Jako by ho válka ani nezajímala, tak jako vojáci přežívající dole ve špeluňkách (špeluňky nám hořely, kamarádi padaly, smutná byla podívaná na ty raněný...), i on pátrá někde dole a uvnitř: jedna jednotka jedné armády v jedné válce. (17.03.2020)

Skôr zdĺhavá psychologická štúdia nachcípaných chlápkov v zákopoch, než vojnový film. Parta zničených zasoplených talianov, zababušených po uši, ovešaných obrázkami z domova, čaká v zákopovom kryte a medzi bombovými útokmi pospávajú, spomínajú, nabíjajú a zasa vybíjajú pušky. Aspoň občas z nich mohli vystreliť, ale to by do filmu vnieslo asi primoc akcie, takže sa len poflakujú medzi spacími pričňami a okienkami bunkra. Nestáva sa mi, že v našom domácom kine zaspím, takže som sa snažil napriek všetkému hrdinsky vydržať a asi 10 minút pred koncom položím do tmy otázku: už to dopozeráme, či? Odpovedalo mi len tiché manželkino odfukovanie. Asi toľko. Nebolo to vyslovene zlé a ako narkóza namiesto večerníčka to určite svoje miesto nájde. Rušivé boli hádam len tie občasné dunenenia bombových útokov, z ktorých sa dalo evidovať len to hrmenie, ale to nestačí odohnať nutne privolaný spánok. 2* za večerný balzam na nervy. (15.07.2021)

Olmiho novinka mi trochu pripomina jeden z jeho predchozich filmu Il Mestiere delle armi. I tam jsme sledovali zimni utrapy vojska (tam v 16. stoleti, tady za prvni svetove valky). Mestiere ale byl stylove cistsi a mel absurdni pointu. To ale neznamena, ze by Torneranno i prati nebyl skvely film. Osobne ocenuji jakesi ztiseni v kontrastu s hlukem valky, detaily s liskou a "zlatym" modrinem i uveritelnost kazdodennosti i ostry nazor. Uveritelnost a drobne detaily byly ostatne vzdy Olmiho poznavaci znackou. (05.11.2014)

Žádného Olmiho příznivce nepřekvapí, že režisér se ani na stará kolena nehrne vstříc plnému kinosálu. Ve "Vrátí se louky", filmu obsahem odkazujícím k Bernardovým "Dřevěným křížům", formou snad k Malickově "Tenké červené čáře", zas jednou staví na světonázoru humanisty, tvůrčí prostotě a pokoře, zkušené práci s atmosférou, psychologií a realistickým detailem ; z války a nočních zasněžených hor tvaruje bezdějovou báseň v obrazech a zvucích. Poslání je - jak jinak - čiré a nadčasové : jedny válka smete, do zbylých se otiskne ; a ze všeho nejtěžší je odpustit. (28.05.2016)

SS - Schutzstaffel a druhá světová válka. SS - "Signore, sì!" a první světová válka v armádě státu dohody, té prý demokratické straně konfliktu. Bezpráví a bezmoc totiž nepatří jen k vysloveně kriminálním armádám jako byla SS, ale i k každé jiné. A ono italské "Ano, pane!" je toho krásným důkazem. Z filmového hlediska nejvíce zaujme, jak Olmi k umocnění sdělení, že největším nepřítelem vojáka není nepřítel z druhé strany zákopu, ale jeho vlastní armáda (resp. armáda jako taková), nenechá Rakušany vůbec vstoupit na plátno. Navíc, nelidskost armádní mašinérie se projevuje navzdory tomu, že každá jednotlivá postava, a to včetně oficírů, jsou normální lidské bytosti (problém armádní hierarchie se z ideologických důvodů, zvláště v anglosaských zemích, personalizuje a vyobrazuje jako prohřešky konkrétních lidí). Díky tomu divák vidí, že je to právě armáda a válka jako taková, která může za utrpení lidí na plátně. (05.11.2014)