Avengers: Endgame

"You could not live with your own failure. Where did that bring you? Back to me." ___________ Avengers, assemble. – přesně na tuhle větu čekaly miliony fanoušků deset let. Přesně na tuhle událost čekaly miliony fanoušků deset let. Tohle totiž není film. Tohle je skutečně nefalšovaná a jedinečná událost mezinárodního významu, která se odehraje jen jednou za několik let. A zvěsti nelhaly: ENDGAME není jen tříhodinovou komiksovou onanií, ale jakýmsi revolučním žánrovým eposem, splněním nejniternějších fanouškovských snů, famózním vyvrcholením jednoho popkulturního fenoménu, velkolepý epitaf jedné monumentální kinematografické ságy u níž nemalá část diváků vyrůstala, a v neposlední řadě neopakovatelným zážitkem, který byste zcela poprvé chtěli zažít ještě jednou, vrátit se zpět v čase a zažít ho zcela poprvé znova, a znova, a znova...... Studio Zázrak zde totiž jede bomby a v co nejkladnějším slova smyslu zúročuje a sklízí to, co za deset let tak bujně zaselo. Zatímco Nekonečná válka byla výkladní skříní a nejambicióznějším filmovým crossoverem, tak KONEČNÁ je nejenom důstojnou rozlučkou, potažmo epickým tříhodinovým opusem,  který překoná všechna vaše očekávání. Tahle velkolepá nostalgická krasojízda skrze MCU totiž končí přesně tam, kde to kdysi všechno začalo – a přesně v tom tkví její kouzlo.... Tady zkrátka není debat o tom, že sledujete něco extra. Že s vykulenýma očima a otevřenou chlebárnou fascinovaně čumíte na skutečně prvotřídní eskapistickou podívanou, protože líp to ani natočit nešlo. Středobodem téhle jízdy na emocionální horské dráze totiž není akce [která je fakt kulervoucí, přesto hraje až druhou ligu], ale postavy, jejich vyrovnání se s minulostí, chybami, i ztrátou nejbližších, a katarze dílčích příběhových motivů jež lemovaly jejich osobní cestu napříč Marveláckým univerzem. A ač jich tu je fakt požehnaně, každá z nich dostane adekvátní prostor a character development. Hlavně pak tandem Kapitán, Nebula a Hulk doslova steals the show a každou scénu si zcela zaslouženě kradou pro sebe.... Haters gonna hate, ale i ten největší hater musí uznat, že tenhle velkofilm je natolik unikátní a mimořádný, že překonává všechny myslitelné i nemyslitelné standardy blockbusterové škatulky. Nejde o obyčejný komerční kalkul či tahák na peníze, ale o filmařsky důstojnou rozlučku, protože každý z členů štábu do toho vložil všechno a jde to znát na každém aspektu, sebemenší nuanci, production values, a detailu. Zároveň je hodně nefér ENDGAME vyčítat to že je nekoherentní, nekonzistentní, či postrádá jakoukoliv logiku – spojuje totiž tolik postav (škoda jen málo prostoru pro Strážce Galaxie), motivů, konceptů, tvůrčích rovin, zápletek, podzápletek a nespočet multi-žánrových kuriozit napříč poetikou MCU, že je až nemožný, že se bratrům Russoovým celá tahle mnohovrstevnatá mozaika nerozpadla pod rukama. Zvláště pak když jde o dobrodružnou vědecko-fantastickou konverzační heist dramedii o cestování v čase, která se v poslední třetině zvrhne na epický akční spektákl. A jak už zde někdo výstižně zmínil, jestliže může člověk být hrdinou do té míry, že přestává být člověkem, Avengers trvají na tom, že lze být obojím zároveň – je to možná naivní, ale neskutečně povznášející.... ENDGAME a Infinity War tak figurují nejen jako skvostné zakončení jedné etapy marveláckého seriálu ať už kvalitních či nekvalitních filmů, ale celkově jako důstojný šestihodinový pomník jedné nezapomenutelné éry a nepopsatelný blockbusterový koktejl, který nemá v dějinách kinematografie, popkultury, kongeniality filmových franšíz a komplexnosti fikčních makrosvětů sebemenší obdoby. Inu, Tony Stark měl pravdu s tím, že částí cesty je i její konec. My tedy můžeme už jen smrkat do kapesníčků a děkovat Kevinu Feigemu, že jsme s touhle unikátní ságou mohli prožít svoje dětství. A samozřejmě musíme poděkovat i Star-lordovi, že tehdá dal Thanosovi do držky...... Kdo jako děcko vyrůstal na komiksech či komiksových filmech, ten se tu prostě najde – a kdo ne, tak nepochopí. Zažít tenhle intenzivní emocionální kolotoč s vašimi kamarády v komplet narvaným kině, kde dav lidí nahlas prožívá svý emoce je jedinečná příležitost, která se doopravdy odehraje jen jednou za život – o narvanejch hajzlech po konci projekce radši ani nemluvě, protože jde skutečně o KOLEKTIVNÍ zážitek. Budete se smát, budete se dojímat, budete skákat radostí, budete řvát nadšením, a možná budete i bulet jak želva. Člověk je pak neskutečně rád za to, že tehdy mohl být u toho. [Re]definice 'once in a lifetime experience'.... #3000 💜 PS: viděno už celkem 4x a světe div se, pořád jde společně s Infinity War o neskutečně mocný filmy, ke kterým se rád každý rok vracím. (27.04.2019) (menej) (viac)

SPOILERS INCLUDED: Každá mnoholetá franšíza dospívá se svými diváky a zapracovává motivy, které rezonují s jejich aktuálním věkem. Stejně jako Harry Potter se posunul od dětské dobrodružky k teenage úzkostem a rozervanosti, tak i marvelárny za těch 22 bijáků pokročily. Jenže je spíš úsměvné, že onou vyhlíženou kulminací je taťkovo kino ve spandexu. Bohužel se to netýká jen ústředního podrazu na dámském publiku v proměně fyziognomie hlavního fešáka celé série, ale především ústředního motivu Endgame. Je hezké, že se určitá část mužských diváků hrdě přiznává, jak ronila slzy, ale je to vskutku doklad jejich domnělé citlivosti, nebo dokonce kvalit filmu? Nemáme tu spíše co dočinění s tím, že tvůrci vyhmátli bolístku současné krize maskulinity, kde si muži sami na sebe upletli bič v podobě přijetí diktátu, že mají zaopatřit rodiny a současně, že se nemají vzdávat vlastního sebenaplnění? Co to říká o naší společnosti, že kdyby v rozloučení s hrdinou zaznělo klasické "Miluju tě", bude to cílem výsměchu, ale když zazní "Neboj se, je o nás postaráno" tak mladí tatíkové a manžílci roní slzy dojetí? Také jsem si říkal, že angažování Alana Silvestriho bylo fajn pokusem sérii stižené prokletím zapomenutelné hudby zkusit dodat trochu melodického podkresu. Ale nečekal jsem, že mistrovo sebevykrádání vyústí ve zcela programově zamýšlenou celkovou kopírku Forresta Gumpa. Jenže zatímco v životě nevíte, co dostanete, v téhle bonboniéře je vše podle předpisů, bohužel včetně vývoje ve stylu tolikrát vysmívaného klišé "mám dva dny do důchodu a jako jediná postava mám soukromý život, co by se mi asi tak mohlo stát". Ale jasně, to jsou jen zapšklé řeči někoho, kdo není do série zainvestovaný jako pravověrní. Ostatně také nemůže docenit jednotlivé scény, protože nemá tu kontinuitu. Vážně? Není tenhle pseudoargument jen ospravedlňováním si investovaného času, protože mechanicky nasekané scény absolutního vypětí bez výstavby prostě nějaké vzpomínky o nic neobohatí? To, že se Iron Man hádá s Kapitánem Amerikou není o nic hlubší, než když se pomiliónté hádají vaši rodiče. Ne proto, že u obou jste je viděli projít krizí vztahu, ale proto že v obou případech jen dotyční hrají průhledné role a jednají podle automaticky přijímaných schémat. Pojďme se přestat nalhávat, že MCU je něčím jiným než geniálním vítězstvím PR nad diváky i kritikou, protože dokázalo vytvořit dojem události a unikátního zážitku z něčeho, co je do nejmenšího detailu vykalkulované nikoli odspodu osobitými tvůrci ale shora protřelými korporátními kreativci. A že to byla cesta divoká a ze začátku nikterak jistá. Pamatuje si dnes ještě někdo na Hulka? Ne toho od Anga Leeho, ale toho s Edwardem Nortonem. To byl zlomový okamžik celého marveláckého tažení, protože zde poprvé a naposled pustili z ruky otěže kreativci a přišli o kontrolu nad výsledkem, načež film smázli a Nortona kariérně pohřbili. Následovalo pak už naopak striktně kontrolované tažení jedním směrem, kde režiséři byli buďto noname skládači prednavrženého puzzle showrunnerem, nebo důmyslně vybraná jména, která se propůjčila k formování diváckého přijetí filmů dávno před premiérou jako něčeho vážného (Branagh), dark and gritty (Black) nebo svěže odlehčeného (Waititi), ačkoli všechny marvelárny jsou vždy vystavěné podle totožného kopyta. Kdokoli by se vzepřel, nebyl vůbec připuštěn, nebo promptně vypakován (Wright). V tomhle spočívá unikum, hodnota i místo v historii kinematografie tohoto mamutího počinu, bez ohledu na to, že onen domnělý král je tuze nahý, ale o to více se nakrucuje pro své fanoušky. Třešničkou na dortu jsou pak vanity závěrečné titulky, kde se hvězdy série svým obdivovatelům dokonce uvolí i podepsat. Zatímco ti praví autoři a géniové MCU si jako každý správný manipulátor užívají svou pozici ve stínu. (03.05.2019) (menej) (viac)