Zelená miestnosť

Po Blue Ruin jde o krok zpět. I v případě, že bychom k filmu přistupovali jako k béčkové vyvražďovačce ze staré školy (promyšlená práce kamery namísto snahy o syrový dokurealismus, „rukodělné“ gore efekty namísto CGI), nikoli jako k metaforickému komentáři společnosti rozdělené na ultrapravicové psychopaty a levicové anarchisty. Pomalé budování napětí, na němž byl předchozí Saulnierův film postaven, se tentokrát nekoná. Ve filmu, který celý působí, jako kdyby jej někdo psal za pochodu, totiž žádné není. Nemá, z čeho by plynulo. Mechanickému řetězení útoků a protiútoků předchází uspěchaná expozice, během které se o hrdinech nedozvíme dost na to, abychom si zapamatovali jejich jména, natož, abychom se o ně začali zajímat a posléze strachovat. Zatímco v Blue Ruin sloužila minimalizace psychologického prokreslení postav a zatajování určitých informací napínavosti příběhu, tady je to projev bezradnosti při naplňování zrádně jednoduchého konceptu. Následné orgie násilí, jehož odůvodněnost není oproti Blue Ruin nijak problematizována, vám možná párkrát zvednou kufr (samoúčelně šokantní rozříznutí břicha), ale emocionálně zasáhnout nedokážou. Postavy na obou stranách bytelných dveří se krom toho chovají jako idioti příliš často na to, aby šlo o vítané ozvláštnění „dobývacího“ schématu, jak jej známe z Rio Bravo nebo jeho remaku Přepadení 13. okrsku. Chyby se smrtelnými následky dělají jak civilisté, tak „vojáci“, čímž jsou mezi oběma skupinami setřeny rozdíly a Patova na pokračování vyprávěna historka postrádá zamýšlenou rezonanci. Nejnešťastnější je, že postavy svých zvýhodnění, ať už je to nabitá zbraň na jedné straně, či početní převaha na straně druhé, nejsou schopné využít v zásadě jen kvůli tomu, aby mohla být stopáž uměle natažena na hodinu a půl. Kdyby činily smysluplnější rozhodnutí, film by byl zřejmě kratší, ale zároveň podstatně dravější. Veškerou syrovost rozmělňují retardované (a retardující) dialogy, snažící se neúspěšně vyvolat dojem, že kolem a kolem vzato nejde jen o to, kdo koho zabije jako první. Postavy jsou přitom nuceny volit komplikovaná řešení (proč používat střelné zbraně a armádu, když můžu dovnitř poslat dva chlapy s kudlami) právě a jen proto, aby se mohlo umírat postupně a bolestivěji. Green Room v důsledku není ani opojně jednoduchou žánrovkou, ani „něčím víc.“ 45% (11.07.2016)

Snímek „Green Room“ nepřináší z hlediska survivalu něco nutně nového, vlastně jede na klasiku, ale činí to způsobem, který je neskutečně dobrý. Je to hlavně v tom, že tady je atmosféra, která vás skutečně dovede vycukat a vy se přimějete, že raději budete koukat někam jinam než na to, co se děje. Tohle mnoho hororových filmů poslední doby nezvládne. Tenhle to zvládá s přehledem. (24.10.2016)

Green Room je drsnejší thriller (alebo lightovejší exploitation...) vhodný na zabitie jedného večera, v ktorom je scenár iba disfunkčná pro forma. Ústredné postavy si počínajú úplne hovadsky (napr. náckovia po vypuknutí konfliktu veľkodušne podarujú muzikantom nabitý revolver, ktorý však vzápätí dôrazne žiadajú vrátiť späť...?) a zápletka s drogovými kšeftami tiež nepôsobí vierohodne. Čakal som, že to zachráni nástup "Red laces", pre ktorých by prelievanie krvi malo byť bežnou rutinou, namiesto nejakej drsnej white power squadry som sa však dočkal iba zopár nemohúcich 70 kilových trotlov. (10.05.2017)

Popravdě jsem nevěděl, co čeho vlastně jdu, ale po předchozím snímku režiséra Blue Ruin jsem chtěl vidět další kvalitní film. Saulnierovi se podařilo ukecat větší hollywoodské hvězdy (Yelchin a Stewart), což podle mého názoru na kvalitách filmu výrazně nepřidalo. Co se každopádně podařilo, tak vytvořit tísnivou atmosféru. Členové kapely jsou uvězněni v jedné místnosti v zapadlém klubu plném fanatických přívrženců, kteří neváhají udělat vše pro to, aby se nikdo - jakožto svěděk vraždy mladé ženy - nedostal ven naživu. (02.02.2018)

V podstate to isté čo režisérov predošlý počin Blue Ruin. Akurát „Green Room“ je taký „Blue Ruin v zelenom“. Réžii Saulniera síce nie je veľmi čo vytknúť a všetko je vo filme na svojom mieste, akurát ani tentoraz to nie je vyslovene „nářež“. Podobne ako Blue Ruin ani raz ma ten film nedokázal v priebehu stopáže vtiahnuť do diania a celý čas si držal akýsi odstup na to, aby som u toho cítil akékoľvek napätie, strach o postavy alebo atmosféru. Celé to tak nejako začalo, skončilo, nemôžem to vyslovene haniť, ale ani povedať, že som si ktorúkoľvek minútu toho filmu užil. CELKOVO: 3* (6/10) (15.07.2016)