Otčím

Hmm... Ospalé hnědé oči Patricka Dewaereho, propadajícího momentální touze po čtrnáctileté nevlastní dceři, po tragické smrti její matky. Ač byl sveden, ve vztahu pokračoval a posléze se z něj snažil vymanit a pokračovat v normálním životě. Na mně až moc křehké...I když herecké výkony dobré, víc jak tři to nebude. (03.08.2014)

Patrick Dewaere nepotřebuje mluvit, stačí, když se podívá.. A sledovat ho, jak hraje na klavír, to je v podstatě splněný filmový sen, můj, pochopitelně.. Dalším velkým plusem tohoto snímku je nádherná hudba a malá copatá Ariel Besse, která přesně ví, co chce a já se jí ani na okamžik nedivila.. Pomalé tempo vyprávění mi sedlo, jedna se mohla zaposlouchat do tklivých tónů.. Jinak tedy tuším, že ten, kdo psal obsah, film neviděl.. Mně se závěr zamlouval a jako tragédii jsem ho rozhodně nevnímala.. (03.06.2020)

Uživatel Courtenmanche to tady zabil komentářem: ,,Chybělo tady hodně věcí, ale nejvíce doktor.´´ Dá se říct. Jenomže tohle je prostě film Bertnarda Bliera. Znamého provokativního režiséra, jehož vrcholné provokaterské dílo Buzíci jsem tedy neviděl a ani mě příliš neláka. Jenomže tady mi přišlo, že by se Blier mohl zapomenout a natočil poměrně normální drama. No, na své provokáterské choutky Blier nezapomněl ani mimo komediální žánr. Jenomže Otčím není jen provokativní, Otčím je v první řadě hodně křehký. Tak moc, že se mi v podstatě těžko okecavá. Ale hned úvod, kdy hlavní postava Remi sedí u piana, glosuje dění a začíná vyprávět svůj příběh mě zaujal svou kompozicí. A celý ten začátek vyprávění ještě bez nějakých sexuálních motivů, naopak s tématy jako krize středního věku, smíření se smrtí blízké osoby a úkolem sdělit smutnou zprávu a stát se opatrovníkem byl hodně citlívy a velmi se mi líbil. Následujícím děním jsem byl trochu šokován a i občas uvažoval, že to vypnu, ale na to bylo moc napínavé, jak tato partie dopadne a celý film  už  mě  moc pohltil. Blier  zde vytvořil opravdu neotřelou imitimní zápletku s neokoukanou podmanivou atmosféru. Mnohdy i za doprovodu klavírních melodíí a po celou dobu věčně zasněných a zasmušilých očí  vynikajcího Patricka Dewaere a s velmi zajímavým výkonem mladičké Ariel Besse, která ve své první a téměr jedinné roli byla velmi působivá a musím říct, že nakonec na mě nakonec velmi zapůsobil celý film. Pokud tedy pominu závěrečnou sekvenci  s holčičkou nové znamé, kterou vnímám  jako zbytečnou samoúčelnou provokaci na závěr, kterou si v tomto případě mohl Blier odpustit a byla jak z jiného filmu. (02.08.2021)

Tak půvabné a křehké a přitom tak surové! Rozum a konvence spalující láska při smutném klavírním doprovodu Patricka Dewaere, který zde podal sebezničující herecký výkon. Dewaere o pár let dříve v Buzících žil divoce, ve vzdoru vůči světu a společenským pravidlům. A snažil se, coby Pierrot, od života urvat alespoň kousky vášně, když už nelze lásky. Naopak zde byl, coby nevlastní otec Rémi, klidný a zodpovědný, dlouho se snažil žít navzdory sám sobě... a touze po lásce se zoufale bránil (jako zřejmě i ve svém civilním životě, kdy jen o rok později spáchal sebevraždu). Měl jsem pocit, že tuto čtrnáctiletou lolitku, sympaticky ušatou a neuvěřitelně okatou Marion (přesvědčivá 15ti letá Arriel Besse byla velice sexy), která mu vlezla postupně do hlavy, do srdce i do postele, snad Patrick Dewaere prožíval doopravdy. Ke své smůle. (13.02.2014)

Je "Nevlastní otec" (evropské jazyky obvykle používají dvou slov, z nichž jedno je "otec", otčím zní - podobně jako macecha - zbytečně pejorativně) vědeckou studií nebo uměleckým dílem? Nejlépe bude vzít půl z toho a půl z onoho: uměleckou studií. Nejde tu však o nějaký další pohled na "lolitu", alespoň ne na takovou, jak ji definoval Nabokov. Marion je prostě žena, i když dosud poměrně mladá - a ve své věci má jasno. Vyjadřuje se upřímně a přímo, i když její část dialogů je snad možná, ale sotva pravděpodobná. I když se její sexuální orientace vyvíjela dlouho: sama říká, že svůj vztah k Rémimu prožívala odedávna (přes svoji zesnulou matku). Aby to nebylo tak jednoduché (a aby to mohl být film), jsou tu ještě dvě zásadní postavy: Marionin otec (nakonec přece jen pevný kus země, u kterého se dá zakotvit) a Charlotte (stejně útloboká jako Marion - a jako Rémi také s dcerou, jenže vlastní). Blierovým řešením je nakonec jakýsi smír, přičemž divák sotva pochybuje, že skutečné peripetie teprve přijdou. Marion rozpoutala karmickou bouři, a sotva se dá vytušit, koho trefí první blesk. Pozn: Rémiho jsem z toho v podstatě vynechal, jejho postava mi nepřipadá příliš zajímavá, a je také lépe čitelná, i když asi právě on "to všechno schytá". (03.08.2017)