Čí je to vlastně život

Zřejmě jedna z nejlepších hereckých rolí Richarda Dreyfusse, kde je určitě velmi náročné přesvědčit diváka, jakými pocity prochází a k jakému rozhodnutí může nakonec dospět takový člověk jako v tomhle případě Ken. Byl jako každý jiný, miloval život, miloval svou nádhernou ženu a svýma rukama vytvářel až do osudného dne krásná sochařské díla. Jeden krátký moment stačil převrátit tohle všechno naruby a já Kena pak už jen sledovala, jak se v nemocnici postupně dopracovává k určitému rozhodnutí, ale setkal se s velkým nepochopením a odporem. K mému vyššímu hodnocení přispěla určitě i jeho obhajoba před soudem, která byla maximálně přesvědčivá a odzbrojující. Já osobně si vůbec nedovedu představit, jak bych se v takové situaci zachovala a doufám, že k ní nikdy nedojde. Ale znala jsem jednoho muže, který v osmnácti letech po autonehodě ochrnul totálně na celé tělo. On měl ovšem oproti Kenovi i přes ten obrovský handicap velmi silnou touhu žít. Jeho vnitřní orgány ale takovou zátěž dlouho nevydržely a on zemřel. Z mého hlediska to bylo v danou chvíli vysvobození nejen pro něj, ale i pro jeho blízké. Jen jsem tím chtěla říct, že každý má právo rozhodnout se v takové situaci jak sám cítí a chce, ale to ještě neznamená, že musím být nutně zastáncem eutanázie. Škoda, že takové snímky zapadají v proudu času a mezi mraky jiných filmů. (10.01.2015)

Už název filmu napovídá, o čem vlastně vypráví. Ken Harrison je sochař, který po autonehodě ochrne na celé tělo kromě hlavy. Nemožnost realizovat své fantazie ho mučí natolik, že chce skoncovat se životem, ale má právo volby? Navzdory svému tématu je film hlavně díky vtipálkovi v ústřední roli Kenovi poměrně lehký a nabízí i zajímavé vedlejší postavičky, které si buď oblíbíte nebo ne (jako třeba černý hudebník John). K pochválení tu je i výborný scénář, herci (Richard Dreyfuss hlavně) a líbil se mi šalamounský závěr, kde nám režisér nechává prostor k domyšlení si. Geniální byl záverečný symbolický záběr. (16.02.2008)

„Tohle není dialýza?“ Nemoci pohnout svým tělem, nemoci se bránit, být zcela odkázán na pomoc druhých… ne, ne, nedokážu si takovou situaci představit. Nedokážu si ani představit, že bych měl setrvat v takovém stavu pár vteřin. Nejspíš mi chybí ten zdravý nadhled Kena Harrisona, ale stejně jako Ken bych usiloval o jediné – o právo důstojně opustit tento svět na základě vlastního uvážení. Ken má smysl pro humor, překrásnou manželku a tvůrčí povolání – nabízelo by se natočit uslzené sentimentální melodrama s převahou flashbacků a superdojemných scén „kterak už nic nebude jako dřív“. Brian Clark k tomuto (dnes především v Jižní Koreji) oblíbenému schématu nesklouznul a téma smrti pojímá po svém. Kena, v sympatickém podání Richarda Dreyfusse, po celý film neopouští humor, jeho cynismus je věrohodnější než potoky slz a na emoční strunu trošku zabrnká teprve během svého závěrečného „proč bych měl umřít“ monologu. Ač film řeší do značné míry také právní okolnosti eutanazie a v podstatě neopustí prostory nemocnice, nenudí. Důstojné vítězství nad smrtí. 80% (27.06.2010)

ken měl 27.dubna (datum zmiňuju jen z toho důvodu, že pro někoho z vás může být číslo 27 číslem fatálním;-) vážnou autonehodu, po které zůstane už navždy ochrnutý.. jediné, co je na kenovi v pořádku je jeho mozek a jeho vědomí.. bohužel v tak těžké životní situaci jsou jeho mozek a jeho vědomí zároveň jeho největším nepřítelem.. tento příběh je o právu každého z nás na život a zároveň o právu na smrt.. nikdo by nám ho neměl brát, ani s tím nejlepším úmyslem, vždyť "krutost není v tom někoho zachránit nebo ho nechat umřít.. ta krutost spočívá v tom, že dotyčnému vezmeme právo volby.." (05.10.2007)

Český filosof a etik David Černý (neplést, prosím, se stejnojmenným umělcem) v článku „Co je eutanazie?“ (ve zkrácené podobě dostupném zde) rozlišuje eutanazii do dvou základních forem: na eutanazii aktivní a eutanazii pasivní, přičemž „aktivní eutanazie spočívá v určitém aktivním jednání /např. vpíchnutí nějaké látky do žíly pacienta/ – usmrcení -, zatímco její pasivní forma má podobu ponechání pacienta zemřít“, tuto pojmovou expozici nabízím proto, že „Whose Life Is It Anyway?“ Johna Badhama, filmová adaptace úspěšně divadelní hry, se za mě snaží být argumentem pro její pasivní formu (čímž zároveň teoretizuje o limitech autonomie, resp. posouvání jejich hranic). A díky fenomenálnímu výkonu oscarového herce Richarda Dreyfusse se mu (tj. filmu) – hádám – daří přesvědčovat i zaryté (nikoliv fanatické) odpůrce dobrovolného odchodu ze života; ekvivalentem k tomuto budiž finální rozhodnutí filmového soudce Wylera (Kenneth McMillan). Mimochodem, účast Johna Cassavetese na filmu nemůže být náhodou, film skrze jemnou, nuancovanou psychologizací paraplegického Kena Harrisonna (již zmíněný Dreyfuss) vypadá, jako by ho natočil sám Cassavetes (viz kupř. Tváře či Žena pod vlivem). 75 % (07.06.2023)