Sedm smrtelných hříchů

Tentokrát se neshodnu s hodnocením, protože to není můj šálek kávy. Jsou jisté důvody, proč nekoukám na předlouhé seriály typu Dragon Ball, protože vloženě nesnáším, když se z mírně nadpřirozených schopností postupem času stávájí skilly, při kterých mizí planety a celé galaxie lusknutím prstu. Začátek je přitom slibný: Hlavní postavy je sympatické, vtipné, poměrně bezstarostné (vyjma princenzy) a to počáteční dobrodružné putování je nenásilně přátelské. Po 10. díle se to začíná pomalu zvrhávat v scénáře na začátku popsaných. Vévodí tomu klišoidní prvky příkladné deus ex machiny, nekonečně dlouhé proslovy bad guyů, když se chystají někoho odpravit, aby ta druhá postava dostala šanci a čas jí někdo zachránit..a když už nezachrání, tak perpetické zmrtvýchstání za doprovodu potoků slz a smutných popěvků, jak daná postava prostě nesmí umřít! Jednou? V pořádku! Ale 5x? Slabší stránky této podívané je také jeho předvídatelnost (všechny ty rádoby šokující zvraty jsem viděl na minuty dopředu), velmi zdlouhavý konec, který se táhne 6 dílů a již zmíněná princezna, která je opět tou šablonou vysláblé slečny, která podporuje tým úsměvem, brekotem a patosovitými bezduchými kecy. Nechtěný úsměv/facepalm mi vyčarovaly i všechny ty možné speciální techniky a jejich názvy. Když to srhnu, tak tohle je ryze podívaná pro menší děti, které milují ty prostředí-eratující souboje a nekonečně nabouchané hrdiny. Slabší 3*, které drží Meliodas, epické vykreslení bitek a cca 1. polovina seriálu. (12.06.2015)

Tak, copak tu máme - roztomilého šónen hrdinu, který nedokáže udržet na uzdě své perverzní choutky a je to podáváno, jak už to umí asi jen Japonci, tedy tím nejzábavnějším způsobem, jak to jen jde, přitom však má taky velké srdce a váží si přátelství nade všechno na světě. Jeho partu kriminálníků, kteří jsou jeden vedle druhého vedle pátého kromě toho šestého (tfuj) k zakousnut... totiž k pomilová... k zulíbání (King a Diane!). Vedle všeho toho mírně (až více) úchylného humoru a nějakého toho podobného fanservisu taky jednoho mazlíčka, který zprvu irituje, pak irituje hlasově a pak je náhle šišó. Dále, temná tajemství a tragédie minulosti, jako chapadla obtáčející prakticky každou jednu postavu, od těch hlavních až k těm vedlejším. Potom, ze začátku mírně otravnou, pomalou a jednoduchou zápletku, která se ale obstojně zamotává a komplikuje a ve finále se ukáže, že ta jednoduchost tomu snad i prospěla (ok, tohle bude asi důvod, proč jsem jen na čtyřech, ne na pěti, zápletka byla rozhodně to nejslabší z celého koktejlu, a nevadilo by možná ani to, že působila opravdu jednoduše, ale to, jakým způsobem byla podávána. Hledání jednoho Hříchu za druhým mě dost rychle unavilo, naštěstí to velké finále na mě zafungovalo tak, jak se nedaří už dlouho fungovat Míšovi Bayovi - oslnilo explozemi, obrazně i doslovně). Také má první série hezky ukončené všechny hlavní linie.. nebo se to aspoň tak zdá (hehe, ano, už jsem si načetl i celou mangu), což pomáhá s vnímáním série jako jednoho gradujícího celku. Opravdu obrovským plusem Nanatsu no Taizai je ale samozřejmě část, kde se bojuje. Od chvil, kdy jsem slintal nad Narutem, jsem asi nepociťoval v anime soubojích takový nával radosti a adrenalinu a extáze a nárůstu úrovně badassery jako zde. Výborně nakreslené, obrovské, brutální, když je potřeba, jindy zase komičtěji pojaté, osudové a naprosto superhrdinské. Pro někoho tohle poměřování sil ovšem může působit nudně, to souhlasím, ale kdo má rád obří OP střety, kdy se ve výbuších prachu bortí celé ulice až města, a postavy jsou díky skvělé animaci zachyceny právě v ty nejkrásnější bojové momenty, užije si to na sto procent. A lehce to může min. ty dvě hvězdy vyrobit samo o sobě. Mínusem by mohly být názvy jednotlivých technik, jejichž vykřičení před či při použití je sice svým způsobem stále cool, ale vzhledem k tomu, že autor nebyl ani tak vynalézavý jako Kishimoto u Naruta a vymyslel je většinou jen velmi nudně, občas je to otravné. Toto ovšem anuluje znovu dokonalý soundtrack od skladatele např. Attack on Titan OST, který vynáší skvělé bitevní scény do sfér perfektních scén. Občas. Jinak to jsou stále skvělé scény. Je to typický šónen, ano, ale má výhodu v kratší délce (ovšem 2. série se blíží!!), silně humorném ladění, Meliodasově úchylnosti, partě více než dobře vystavěných hrdinů a silně epicky podaných soubojích ala hoď to na mě, hodím ti to lépe a návod jak zničit naprosto nezničitelnou magickou bariéru tkví v síle paží dvou bros. Full Counta! (06.10.2015)

Solidní fantasy anime. Připomíná mi Full Metal Alchemist: Brotherhood, i když je v horším slova smyslu monumentální, bitky se rojí pokémonovskými schopnostmi, nadsázka je až příliš nadsazená (hlavně u chování některých postav, třeba Diany) a rádobyhumorných vložek je až moc. Ale je to milé, a nejroztomilejší je ta snaha mít všechny buchty krasavice v plavkách. V některých chvílích, jako třeba když se mocná kouzelnice Merlin zjeví v závěru příběhu a uprostřed vřavy vyskočí z kápě v minikalhotkách, jsem normálně vybuchoval smíchy. No a pak je tam Ban, to je prima kousek, který tomu dodává šťávu — tak vyrovnanou postavu člověk aby pohledal. Je to takový japonský, ale je to fajn. Mimochodem, objevil se tam vůbec sedmý hřích? ¾. (02.05.2016)

Typický run-of-the-mill šónen úplně se vším všudy, co k tomu patří. Postavy jsou skutečně charakterizované, s žádnou z nich jsem se ale nedokázal sžít. Takový megamix anime, co jsem viděl - fantasy dobrodružství, bitvy a určitá variace na "power levels", fanservice, který místy přebírá otěže, kam se seriál ubírá a adorable/kawaii maskoti, aby se hezky rychle prodával merch. Být o něco mladší, určitě bych šel o dost výše s hodnocením, takto, zmlsán jinou tvorbou, musím hodnotit dost nízko. Věřím však, že svoje diváctvo si to najde a těm bude srdečně ukradené, co si o jejich oblíbeném anime myslím já. (11.11.2018)

Jedno z nejlepších anime, které jsem letos viděla. Nejen, že jsem všechny episody zhlédla během dvou dní, ale natolik jsem se do něj zažrala, že teď čtu i mangu, abych věděla, jak budou příběhy těchto silně atypických smrtelných hříchů pokračovat. První série ve mě tedy vyvolala takové nadšení, že se již nemohu dočkat roku 2016 na pokračování, které, jak doufám, bude nejméně tak zdařilé, jako prvních 24 dílů. Co bych ještě chtěla vyzdvihnout, je hudba, která nádherně podkresluje atmosféru a za zmínku stojí také hodně podařené openingy a endingy ( hlavně druhá úvodní písnička "The Seven Deadly Sins" od MAN WITH A MISSION, kterou už umím skoro nazpaměť :) ). Dávám zasloužených 5* (22.12.2015)