Génius z chatrče

Problém není v tom, že submisivní autista Ramanujan není dramaticky kdovíjak nosnou postavou pro filmový životopis, protože tou je dle mé optiky každý, akorát je třeba přizpůsobit k němu přístup. A sem se pokusy o 'velkou' filmařinu se smyčci, dramatickým historickým pozadím a překulisovanými panoramaty nehodí. Díky tomu totiž film spadne do klasického post-koloniálního vnímání, definovaném bohatými muži s dýmkou a klobouky, které protagonistovi altruisticky něco umožňují, zatímco on nemá prakticky žádnou možnost jakkoli vstoupit do svého příběhu, který mu dává jen jednu roli, tedy dělat dokola to samé, dokud se Jeremy Ironsovi nepodaří to nějak zkoulet, aby bylo dosaženo matematikova uznání. Tento nedostatek se snaží film doházet skutečně šíleně zoufalou linií gumové Ramanujanovi manželky, která na něj čeká doma s věnečkem a která je jediným řídkým pojidlem mezi postavou a divákem. Konečně je film naprosto příšerně přestříhávaný a zbytečně otevírá třicet zbytečných malých podlinií, které nejsou třeba a nic z nich nevyplývá, krom toho, že ve filmu je za každou z nich jedna nová scéna. (31.10.2016)

Významné pohledy, ztrápené pohledy, obdivné pohledy, smutné pohledy. Utrpení mladého vyjukaného Inda v bezvadném obleku a super sestřihem. Všichni tam jsou, ale nikdo nehraje. Fakt jsem se bála dívat do konce, jak velké klišé mě ještě potká. Vlezlá hudba podtrhuje trapnost a patetičnost scén. PS: Výběr hlasů do dabingu mi silně navozoval pocit, že se dívám na dokument z cyklu National Geographic. (27.02.2017)

Matematických gnériu-"naturščiků" se rodí zatraceně málo. Proto je dobře, že o jednom takovém byl natočen životopisný film. A to velice dobrý film, který dokáže z matematiky udělat fascinující záležitost i pro zcela nematematicky orientovaného diváka. Hodně tomu pomáhají J.Irons a D. Patel, ale především je to sám příběh, který fascinuje. Přiznávám, že předtím jsem o S. Ramanudžanovi vůbec neslyšel, ale odteď si ho budu dobře pamatovat! (09.02.2017)

Kalkulačka z chatrče je totálně nabušený akčňák. A i bez podložené axiomatické dedukce si klidně troufnu prohlásit, že svým strhujícím dějem, choreografií soubojů a dynamickou brutalitou infinitezimálně degraduje i takové ultimativní klasické blokbástry, jakými jsou například Nemilosrdný faktoriál, Pomsta trojného integrálu, V osidlech matic, Krvavá goniometrie, Jatka v Gaussově rovině, Smrt Eulerova čísla, Logaritmus na útěku, Statečný kotangens, Derivace z pekla, Vražda za desetinnou čárkou či dokonce i Ve jménu prvočísel! Úplně se mi tajil dech a bušilo srdce, když cigoš s Hárdym počítali proti neporazitelnému vedoucímu katedry kombinatoriky, a samým napětím se mi při makabrózních scénách induktivního dokazování doslova parciálně třásl totální diferenciál. Takhle nějak by to asi shrnul semiautistický umaštěný matfyzák se směrodatnou odchylkou oscilující v intervalu sociopatie nebo jeho Aspergerem permutovaná babochlapí družka s xichtovým koeficientem limitně konvergujícím k prdeli, kteří si mezi sebou vždy po přednášce z abstraktní algebry kompulzivně „rozdají pár čísel“. Já budu trochu při zemi a řeknu, že jsem viděl patetický, slušně natočený, skvěle zahraný a jakž takž zábavný film o tom, jak si erudovaný počtář Jeremiáš Žehlí přitáhl na kalkulační svingrpárty z Pandžábu ochočeného Romana Mižigara, který umí úplně sám, z hlavy!!! a rychleji, než byste vykostili autorádio z Fábie, spočítat, na kolik stejných malých dílů je třeba nařezat čornutou desetimetrovou kolejnici, aby se optimálně vešla do dvoukoláku, ve sběrně ji pak považovali za šrot a nevolali benga. (30.10.2016)

Stanislaw Lem kdysi napsal, že věda postupuje vpřed po malých krůčcích, staví na minulých úspěších a neustále rozvíjí znalosti, aby někdy v budoucnu dospěla k nekonečnu a poznání všeho. Filosofie je naopak snaha dosáhnout onoho nekonečna jedním obrovským skokem pomocí dokonalého uvědomění. A náboženství je názor, že Bůh nám něco z největší pravdy sdělil a jen skrz něj můžeme poznat i zbytek. Srinivasa Ramanujan byl brilantní matematik, který pracoval jako filosof a rovnice pro něj neměly smysl, pokud nebyly vyjádřeny skrze Boha. Jeho obrovský génius mu servíroval rovnici za rovnicí, ale i když intuitivně věděl že má pravdu a jeho jeho výpočty opravdu byly, až na malé výjimky správné, dokázat to, alespoň zatím nemohl. Námět je jako stvořený pro strhující psychologické drama. Matt Brown si vyhrnul rukávy, chopil se nejvhodnějšího scénáře co podle svého nejlepšího vědomí mohl sehnat - toho svého a o deset miliónů dolarů a rok později, se vytasil se stěží průměrným memoárem s minimem emocí a téměř žádným zapamatovatelným momentem. Ale když už nic, tak alespoň ukázal, že The Imitation Game není vůbec špatný film. (15.08.2016)