Mzda strachu

Málokdy se stane, aby remake filmu byl stejně dobrý, jako jeho originál. Dovolím si tvrdit, že v případě Mzdy strachu to platí. Clouzotův originál i Friedkinův remake jsou oba výborné filmy, mají mnoho společného a zároveň nabízejí momenty, díky kterým mají v kinematografii oba své pevné místo. Obě Mzdy strachu předkládají svojí nejslabší (či nejnudnější) část ve svém úvodu. Expozice je opravdu dlouhá, postupně diváka seznamuje s postavami a je docela možné, že děje neznalého diváka by mohla odradit. Zpětně je však jasné, že přehnaná délka expozice slouží zbytku příběhu a dostává diváka velice blízko postavám. I ona má v ději tedy své důležité místo. Druhá část (tedy ta, kvůli které na to každý kouká) přichází opravdu s nervydrásající podívanou, při které s přehledem propotíte triko. Tak jako má Friedkinova verze své nezapomenutelné momenty ve scénách se spadlým stromem a především s provazovým mostem, tak i Clouzot s obdivuhodnou suverénností servíruje sekvence, na které budete dlouho vzpomínat (odstřelování kamene, ropné jezírko). Clouzotova Mzda strachu je tak vzhledem k době svého vzniku úctyhodným filmem, který divákovi ve své druhé části nedá oddychnout. 9/10 (03.01.2018)

Studie charakterů jednotlivých aktérů trochu podmíněná dobou vzniku, naivita a hloupé činy zvláště jedné z hlavních postav jsou úsměvné, nicméně film, který si právem zaslouží být na hvězdném piedestálu, je dobrou hrou plnou nervy drásajících scén, kdy může nebezpečný náklad kdykoliv spustit lavinu smrti a akčním dobrodružstvím dobře technicky zvládnutým před i za kamerou. (10.07.2011)

Tak konečně jsem po letech viděl originál celý (dosud jsem vždy chytil jen konec) a mohu srovnat. Pokud jde čistě o scény přepravy, boje s tvrdou cestou, řízení nákladních vozů a podobně, tak není moc co vytknout. Horší je to s postavami, protože hlavní posádka mi spíše lezla na nervy (co třeba Linda vidí na Mariovi, který se k ní celou dobu chová jako k onuci). Druhá dvojka mi byla mnohem sympatičtější po všech stránkách. Rozhodně má film stále co nabídnout, v tomto případě ale stavím výše Friedkinovu verzi. (18.01.2016)

Já nějak ty psychologké studie moc nemusím. Ať je to There will be blood nebo Poklad na Sierra Madre, všechno jsou to dvěhvězdičkové záležitosti. Tady dám o jednu víc za to, že i přes délku jsem se ani sekundu nenudil a filmařsky nemám co vytknout. Atmosféra dobrá, ale zase takový dojem to prostě nezanechalo. Ono pokud jsou vám všechny postavy šuma fuk a k žádné si nevytvoříte vztah ani po dvou hodinách, tak je něco špatně. Yves Montand byl slušnej, ale u konce mi byl dost nesympatickej. Charles Vanel a la "Džo" byl na granát od začátku do konce! Celkově mi chování postav nesedlo, přišlo mi to hodně nereálné. Například vyhrocený spor v restauraci. (22.08.2008)

Je to sice dobře natočené, atmosféra a napětí při jízdě s nitrákem je tu také, jenže Salaire de la peur trpí jedním z nejhorších chování postav, k nimž jsem si žádný vztah ani nemohl vytvořit a tudíž mi bylo jedno jak to dopadne s jejich osudem. Duševní sebezničení v této oportunistické korporaci, jenž bylo motivem snímku, scénář neumocňuje na síle, jak bylo v plánu ze strany tvůrců, tudíž nemají právo žádat o schovívavost ze strany diváka. Takže zklamání a snímek založený právě na tom si tím podráží nohy. [5,5/10] (CICC, Filmsonor, Fono, Vera) (Čb. /// Produkce: Charles Borderie, Henri-Georges Clouzot, Louis Wipf /// Scénář: Henri-Georges Clouzot, Jérôme Géronimi podle románu Georgese Arnauda /// Kamera: Armand Thirard /// Hudba: Georges Auric /// MFF v Berlíně: Henri-Georges Clouzot (Velká cena festivalu), Charles Vanel (Zvláštní uznání)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (11.03.2010)