Čierny kôň

Nemáte pocit, že se díváte na film, ale že jste jeho účastníky. Vynikající drama z Nového Zélandu a když jste Maour, máte to sakra těžký. Když jste výborný šachista a máte bipolární poruchu, to je dílo. A když máte synovce, kterého táta svazuje s tradicemi, to už vůbec není žádná hitparáda. Před Genesisem Potinim se lze jen poklonit. (25.05.2017)

Hezký příběh o člověku, který i přes své onemocnění dokázal dát svému životu smysl. Zezačátku mi dělalo trochu problém zvyknout si na ten hrubý způsob zacházení, v tomto ohledu se mi na to nekoukalo dobře. Poslední třetina to vytáhla. Váhám mezi pěti a čtyřmi hvězdami, pro některé momenty, které zdržují a zbytečně prodlužují délku (dlouhotrvající pohledy postav do blba) nakonec plný počet nedávám. (01.05.2021)

Když někdy u stolu padne dotaz na herce s maorskými předky, okamžitě se mně vybaví Cliff Curtis. Na druhou stranu nepředpokládám, že něco takového by u stolu vůbec kdy mohlo padnout, protože tipuju, že na novozélandský film v celé republice kouká asi taková tisícina procenta celého obyvatelstva naší země, čímž želám Cinemaxu za to, že mi takový filmový zážitek nabídl. Černý jezdec určitě není špatný film a s radostí bych ho doporučil komukoliv, kdo má rád životní příběhy. Tři hvězdy tu ode mě nejsou kritikou, jako spíš skutečností, že mi úplně nesedl styl vyprávění samotného příběhu Genesise Potiniho. Cliff Curtis ho může hrát sebelíp, ale když mi film pořádně nevysvětlí podstatu duševní nemoci jeho postavy, těžko budu rozumět tomu, co pak ve filmu vytváří. Naštěstí film nebyl jenom o něm, ale i o tom, jak si Maoři na samotách mimo města vytváří gangy, se kterými byste se určitě nechtěli setkat. Mám pocit, že z nich by měli strach i kovaní Hells Angels z amerického zapadákova. (30.11.2015)

Tento koník mě tedy příliš neuspokojil, a to i přesto, že si po téměř celou dobu promítání dokázal udržet mou pozornost. Problém shledávám hlavně v tom, že nám řádně nebyla představena Genova osobnost, a tak člověk bez dalších doplňujících informací pořádně ani neví, kde je jeho problém, ani proč jakožto relativně úspěšný šachista nemá na vlastní pořádnou domácnost. Druhý problém pak vidím v tom, že pouhý popis jeho záslužné činnosti s mírnou dramatizací problémů vlastní rodiny na slušný snímek nestačí. Obávám se, že tvůrci značně vsadili na prvoplánovitost, a to se jim vymstilo. Určitě bych upřednostil třeba detail práce s dětmi a neříkejte, že by se nenašla nějaká zvláštní historka s ní spatá, s níž by se dalo blíže pracovat a osobnostmi se ztotožnit. Takhle snímkem letíme od povrchního seznámení s Genem, před pobyt u jeho bratra a seznámením s Manou a najednou bing děti, turnaj, úspěch - neúspěch a závěrečná dramatizace. Dvě hodiny by daly určitě lépe zaplnit. Takhle snímek táhne hlavně Cliff, a ten na to sám o sobě nestačí. (31.01.2016)

(Po)malé drama ze špinavých novozélandských uliček a dušiček dětí z periferie. Já si nemohl pomoci, ale mně to celé bylo tak nějak trochu jedno, ty postavy bez příběhů, i když uznám, že tam byly i některé povedenější momenty, šachová tématika mě bavila, stejně jako výkon Cliffa Curtise, který sice není žádný Hoffman, ale docela se snažil. (Z Cliffa Curtise se pro mě mimochodem stala výkladní skříň novozélandského filmu, podobně jako z Madse Mikkelsena v případě toho dánského.) Jinak i zde je přítomno obvyklé "sociálno" (takové to malé domácí mlácení), na což jsem ze Zélandu už zvyklý. Tedy z tamějších filmů :-) No jo, holt Zéland není jen lístí nalepené na stromech a chlupy na nártech, že... (15.11.2016)