Hana a jej sestry

S Woodym to zatím táhneme po křivce nahoru a dolu. Po skvělém Láska a smrt je to zas výraznej propad. Pocitově dvakrát delší, než to vypadá v přehrávači. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych tak toužebně čekal, až se na plátně objeví Woody Allen, protože to představovalo jediné opravdu vtipné momenty. Abych jen nerejpal, kamera velmi působivá, příjemná hudba a směšný účes Michaela Caina měl taky něco do sebe... (05.06.2014)

Proč nepřiznat, že Woody Allen a jeho poněkud infantilní svět nikdy nebyl tak docela mým šálkem čaje. Na druhou stranu, nezávisle na svých pocitech a sympatiích, nemohu neuznat, že tento Američan je bohem políbený a z jeho ruky vycházejí skvosty, které v paměti zanechají alespoň stopu. Což je v tomto případě současně i moje pokorné doznání. V matné spleti obtížně rezonujících pamětí dominuje Hanina stmelující úloha v rozsáhlé rodině, která je odměňována zneužíváním ("Marto, Marto, pečlivá jsi" pronáší v Novém zákoně Ješua-Ježíš). A pocit, že jsem zhlédl něco hodně krásného, na co bych neměl zapomenout. Jak to dopadlo, vidíte sami. A těch dvacet let mne zas tak moc neomlouvá. Ach jo. (21.04.2008)

Woody Allen tak, jak ho mám nejraději - v poloze konverzační tragikomedie rozpitvávající rodinné a milostné vztahy. Píše a točí o lásce, žárlivosti, rivalitě, nevěře, ambicích, výčitkách a o spoustě dalších pocitů a jevů, které nás obklopují. Opírá se o výborné herce, kterým vkládá do úst hodnověrné a přitom velmi kvalitní dialogy. Jeho postavy nešustí papírem, jsou to lidé z masa a krve, kteří dokážou udržet divákův zájem až do konce. Scénář je odlehčen dlouhou řadou vtípků, Allen tradičně zhazuje všechny možné autority a hodnoty ("Nemůžeme to pustit na obrazovku. A proč?, Pedofilie je už dneska banalita, ostatně nikoho jsem nejmenoval, papež není jméno jenom funkce."). Nešetří ani svou osobu, jeho hypochondrický televizní režisér Mickey je dokonalou parodií sebe sama. Důležité je pozitivní vyznění snímku - jeho hrdinové přes všechny průšvihy k sobě nacházejí cestu a dokážou rodinu udržet a rozšiřovat i bez záplavy patosu, laciného sentimentu a mravoučných řečí tak častých v amerických rodinných filmech. Na první pohled nenápadný, ale o to působivější snímek o lidech a jejich životních hodnotách. Jako už několikrát, i tady rozdělil Allen svůj film na řadu kapitol, které oddělil nadpisy. A stejně jako jindy si neodpustil do filmu zarámovat své dvě velké lásky - jazz a New York. Celkový dojem : 95 %. (17.08.2008)

Pozitivně naladěný Woody Allen nám tentokrát předkládá existencionální vztahové drama s místy vážným, ale samozřejmě i nevyhnutelně vtipným přemítáním nad láskou, nerozhodností a životní filozofií. Postavy jsou decentní intelektuálové, které pohání trocha "živočišné" touhy, ale ještě více brzdí přílišná korektnost a sociální odstup. Přesto si ale, stejně jako celý film, udržují nadhled a uzavřou své etapy optimisticky... Scénář nemá daleko ke genialitě (výborné dialogy i vtipné vnitřní monology) a celkově film je příjemný i vhodný k letmému zamyšlení. 8/10 (21.02.2008)

Nedá se tomu nic vytknout. Snad jen to, že zde nenajdete nic moc nového oproti Allenovým starším kouskům. Jeden kus newyorského neurotika, tentokrát hledajícího únik před vědomím neodvratnosti smrti. Tři kusy newyorských intelektuálek, které jako by zastupovali různé aspekty povahy postav Diane Keaton (modrá a obdivuhodná; krásná a nedostižná; praštěná a svérázná), dva kusy postarších intelektuálů, se kterými jsou předcházející ženštiny zaplétány do růnzných vztahů a samozřejmě Freud a psychoanalýza, Sokrates a chlapečci, Nietzche a jeho žvásty o věčném návratu a bratři Marxové, pro které stojí za to žít. Pokud nemáte nic proti "věčnému návratu" Allenových témat, je tohle film pro vás. 80% (13.11.2006)