Samba
Samba
Kamera:
Stéphane FontaineHudba:
Ludovico EinaudiHrajú:
Omar Sy, Charlotte Gainsbourg, Tahar Rahim, Izïa Higelin, Issaka Sawadogo, Hélène Vincent, Christiane Millet, Jacqueline Jehanneuf, Liya Kebede (viac)Obsahy(2)
Samba se do Francie přistěhoval před deseti lety ze Senegalu. Pracuje načerno v různých zaměstnáních a doufá, že brzy dostane povolení k trvalému pobytu. Jeho neradostná rutina se změní, když potká Alice – manažerku, která trpí syndromem vyhoření a dobrovolnickou prací se snaží dát svůj život zpátky dohromady. Brzy mezi nimi vznikne křehké pouto. Jejich vztah se však nesetkává s pochopením okolí: Sambův strýc synovce varuje, že jej žena opustí, jakmile bude psychicky zase v pořádku, a Aliciiny kolegyně jí zase vyčítají, že si od klienta neudržela profesionální odstup. (AČFK)
(viac)Videá (4)
Recenzie (137)
„Základní pravidlo znáš?“ - „Jo…anebo mi ho radši řekni.“ - „Nikomu nedávat svoje telefonní číslo nebo adresu. Nebo ti budou volat ve 3 ráno a spát na rohožce.“ Ale to by Alice musela svou kolegyni poslechnout…Eric Toledano a Olivier Nakache mě potěšili již v případě filmů Nedotknutelní a Dokud nás svatba nerozdělí. I v případě Samby u mě zabodovali. Samba je sice v mnohém takovou příjemnou pohádkou, ale zase ne přeslazenou v duchu hesla „s přeháněním to nepřeháním“. Oceňuju fakt, že to oťukávání je trochu rozpačité a skutečný zájem má zpočátku vlastně jen jedna strana. Vyvine se to každopádně v milou romanci s převážně příjemnou atmosférou (podbarvenou výbornou hudbou), u které si divák může tipovat, jak moc velkou má ústřední dvojice naději na budoucnost. Charlotte Gainsbourg je ve své roli naprosto přesná a Omar Sy má také cosi do sebe (ačkoliv nezastírám, chvíli jsem si pohrával s představou, jaké by to asi bylo, kdyby Idris Elba uměl francouzsky…no nic, třeba příště). Za mě slušné 4*. ()
Francouzi mě stále nepřestávají udivovat, že ve skloubení komedie a běžného společenského problému jsou to mistři. Samba je dalším takovým dílem, které se tentokrát zaměřuje na problémy přistěhovalců a samotný problém líčí velice šikovně a reálně, navíc s dostatečnou dávkou výborného humoru. Lehce mě zarazil možná až moc vážný úvod, ale po zbytek filmu byla zábavná i dramatická část velice dobře zkombinována. /75%/ (Kino) ()
Tři předchozí setkání s tvorbou autorské dvojice Nakacheho a Toledana dopadla na výbornou, proto jsem zariskoval a vybral si z jejich dílny snímek, o kterém jsem už dopředu věděl, že mi úplně nesedne. Gainsbourgová mi nebyla sympatická nikdy. Od jejího angažmá ve snobárnách Larse von Triera postoupila ještě o level níž a její přítomnost na plátně je mi vyloženě na obtíž. Nesdílím ani přesvědčení režisérské dvojky, že problémy obyvatel třetího světa vyřešíme jejich přesídlením do Evropy. Současná Francie může být přitažlivá pro pragmatického turistu, který volí ideální poměr mezi cenou a sumou zážitků. Může si totiž ušetřit cestování do Alžírska, Libanonu, Senegalu a řady dalších destinací. Pestré multikulturní prostředí ovšem přináší spoustu bolestných kulturních a politických střetů, které mohou snadno přerůst v něco mnohem horšího. Už jen uživit bobtnající a stále naštvanější bezpečnostní aparát čelící stále se rozrůstající a bezohlednější skupině islámských radikálů v době, kdy se francouzská ekonomika stává nekonkurenceschopnou a země zřetelně upadá, je neřešitelný rébus. Žádné znepokojivé otázky ani komplexnější pohled na fenomén přistěhovalectví ve filmu nenajdete. Co je ale horší a vede k překvapivému zklamání, je vypravěčská tuctovost a absence vztahové chemie mezi Omarem Sy a Gainsbourgovou. Tomuhle kousku zoufale chybí spontánnost, jiskřivost, originalita a svěžest. Je to předvídatelné a komediálně impotentní. Hlavní problém není v obsazení ani společenském vyznění, ale v mizerné zábavnosti. I ty dvě hvězdičky jsou chatrné. Celkový dojem: 35 %. ()
Ale jo, nebyl jsem z toho sice tak mimo jako z Intouchables, ale pořád se jedná o velmi slušný počin. Tvůrci se mi svým humorem povětšinou trefovali do vkusu (a to je u mě co říct, obzvláště když jde o film) a dvě hodinky ve společnosti elegantní múzy Charlotte Gainsbourg a zdatně sekundujícího smíška Omara Sy utekly velmi příjemně. 80% ()
Galéria (38)
Zaujímavosti (4)
- Po filmech Ces jours heureux (2002), Nos jours heureux (2006) a Nedotknutelní (2011) se jedná o 4. spolupráci Omara Sy s dvojicí režisérů Oliviera Nakache a Erica Toledana. (Terva)
- Film měl nesoutěžní premiéru na filmovém festivalu v Torontu v září 2014. (Terva)
- Natáčení probíhalo v Paříži. (Terva)
Súvisiace novinky
Startuje letní přehlídka BEST FILM FEST
Volné seskupení čtyř artových kin v Praze: Atlas, Evald, Lucerna a MAT pořádá od 9. do 15. července tohoto roku BEST FILM FEST, týden nejúspěšnějších a divácky nejnavštěvovanějších filmů první… (viac)
Vy, co radostně očekáváte další neotřelou a neuvěřitelně vtipnou kripliádu typu Nedotknutelní, jako jsem to vyhlížel já, raději místo projekce zazvoňte na souseda a požádejte jej, ať vás pořádně nakope okovanou botou do bránice. Věřte mi, že ta vás jinak tentokrát opravdu bolet nebude a těch pár kopanců vám rozhodně přinese mnohem příjemnější zážitky než tato nudná, otravná a cajdákovitá reklama na negry, dobrá akorát tak k prodloužení pobytového víza Omara Sy. Těm žabožroutům už dočista jeblo, anebo dostali macatý grant od Opočlověka v plísni, aby začali točit klišovité, trapné a až pobuřující imigrační příručky o tom, že k trvalému a bezproblémovému pobytu ve Francii stačí tomu tolik sympatickému černouškovi narazit si nějakou naprosto nešukatelnou, odpornou kobylí tlamu z OvP, co má neodolatelnou chuť na senegalský kabanos. Ve druhé polovině minulého století jim celé to jejich koloniální safari spadlo na hlavu, zvířátka prahla po samostatném výběhu, pohrdla civilizací a milé Francouze vykopala z Afriky od Alžíru až po Madagaskar. O šedesát let, tisíc opičích válek, bídy, genocid a diktatur později však naplnila rčení, že dobré okapi se vracejí, a milá africká fauna opět zatoužila po hřejivé náruči a podpoře civilizace, pročež hromadně migruje zpět pod křídla galského kohouta. Za těch šedesát let, co tam s takovým úsilím platili daně a budovali progresivní divočinu, jsou nyní ještě k tomu všemu rozkošně ovlivněni tím tolik mírumilovným Islámem, jenž se blahoslavenými pustinami vždy šířil rychleji než kapavka doky, no a v Paříži teď hoří předměstí jako naprosto spravedlivý protest všech těch čokoládových Omarů, Ibrahimů, Mohamedů, Abduláhů, Usámů a dalších proti nehumánnímu zacházení. Vůbec se jim nedivím. Se svým vysokošamanským vzděláním a maturitami z pastevectví doufali, že v zemi zaslíbené budou řediteli bank, šéfy firem, právníky, mozkovými chirurgy a jadernými fyziky, a ty kurvy je místo toho nechávají jen zametat ulice a třídit odpadky za minimální mzdu. A nyní se s námi Francouzi v rámci EU strašně touží altruisticky kvótově podělit o všechnu tu neskonalou radost z nových spoluobčanů, bez jakýchkoliv pochyb připravených k bezvadné a všeobecně prospěšné asimilaci. Dost se divím, že majitel ČR, to zkurvené ANO, řekl ne, patrně proto, že zatím má v Agrofertu dostatek minimálně námezdních Vietnamců. Vždyť pár roztomilých mešit a krásných, pokojných nových čtvrtí jako Clichy-sous-Chánov by nám vkusně ozdobilo nejen Prahu! Strašně mi to celé připomínalo klasickou českou bajku „Kterak Dezider Mižigar v Kanadě ke štěstí přišel“, v níž se vyskytuje snad ta nejmýtičtější pohádková postava všech dob, jediná, ve kterou nikdy, ale opravdu nikdy neuvěřím. Jsem v pohodě ochoten připustit existenci polednice, vodníka, bludiček a dokonce i tříhlavé saně, ale tvrdím, že kultivovaný, kulturní, inteligentní a pracovitý cigoš, neparazitující na benevolenci systému, prostě nebývá. Myslím, že takový Islámem zpacifikovaný Džibuťan či Senegalec by obohatil naší společnost stejně hodnotně, proto rozčíleně zvedám prostředníček směrem k jihu a jsem připraven místo na asimilační programy ze svých daní štědře přispět raději na elektrifikaci Středozemního moře. Bude-li pod proudem, bude se mi spát daleko lépe. () (menej) (viac)