Thrash metal (E15)

Ne každý může být tak úspěšný jako Metallica. Existuje řada hudebníků, kteří by chtěli žít metalem, ale nedaří se jim to... Nebo daří? Co to vlastně znamená žít metalem? Musí s tím být neoddělitelně spjat úspěch, peníze a sláva, anebo stačí jen vymetat fesťáky a mít každý večer na pivo? Tento díl mapuje naprosto přesně život metalových looserů, kteří krom svých kytar a nemelodického chrapláků nemají snad vůbec nic. Málokdo ocení, jak trefný tento dokument je - zejména v momentech, kdy se ztroskotalá, vousatá banda nahozením kožených a džínových bund ve zpomalených záběrech stává alespoň na malou chvíli svými vlastními hrdiny. Bohužel ještě méně diváků si uvědomí, že tento dokument se netýká všech metalistů, ale jen úzké sorty mentálně nedospělých sidekickerů. Tato dezinformace je u jinak výstižného a pozoruhodného dílu neodpustitelná. 6/10 (20.06.2015)

Předem jsem se zařekla, že se kvůli takovým blbostem nebudu rozčilovat, ale nakonec si nemůžu pomoct. Vždyť to ani nevypadá, jako by to stříhal profesionální střihač! Random výlet na základní školu s dlouhovlasým pánem nedává žádný smysl, protože divák potom nedostane šanci si ho pořádně prohlédnout nebo poslechnout v metalovém prostředí a spojit si ho alespoň s některou z těch kapel (těch pár vteřin, kdy předtím zdálky hraje se prostě nemůže počítat, protože tam není přes vlasy skoro k poznání a na první pohled si určitě nikdo nespojí, že to je ten samý člověk). Vysoká hra na umění utopená v absenci jakéhokoliv obsahu. Proč takový konec? Jako oslava toho, že se tam ani předchozí půlhodinu nic nedělo? Měla bych asi zhluboka, zhluboka dýchat. Možná to tak prázdně působí proto, že preference hudebního stylu ještě nedělá z lidí subkulturu s filosofií. Trochu, ale jenom trochu mě dojal zpěvák té Exorcisphobie, ale i tak ty věci s ním vypadají jako podle pokynů "a teď tam prostě stůj a nic nedělej/a teď si tady prosimtě sedni, ať tě máme klidného a meditujícího u posečené louky". Věrnější a plastičtější obraz thrash metalu představuje i Ozzák v sitcomovém Comebacku. (19.06.2015)

Ať jdou do řiti s nějakým artem, když to má ve výsledky nulovou vypovídací hodnotu. Už když na začátku jebli přes celou obrazovku bílej text, kterej byl místama na světlým pozadí úplně nečitelnej, tak jsem věděl, že to bude o prdeli. A bylo. Půl hodina chlastání a pseudouměleckých záběrů na to, jak někdo kouří na balkoně, proložená třema písničkama. Nevědět, co je to thrash metal, tak to po tomhle "dokumentu" nevim dál. (18.06.2015)

U většiny dílů Kmenů jsem se dokázal víceméně ztotožnit jak s hodnocením, tak i jednotlivými názory (komentáři) uživatelů, ale tady půjdu proti většině. Tentokrát jsem byl „docela“ spokojený s pojetím dokumentu, tedy alespoň co se „hudební části“ týká. Je ovšem pravdou, že režisér si s tím mohl vyhrát daleko více, ale už jsem si u jeho předchůdců zvykl, že tyhle rádoby dokumenty o městských subkulturách mi většinou absolutně nic nedají (tím myslím fakta, díky kterým bych více danou subkulturu poznal, nebo se o ní něco zajímavého dozvěděl). Takže když už obsah za moc nestál, alespoň jsem si užíval hudbu. V mládí jsem podobné koncerty/festivaly objížděl docela často, takže z nostalgie dám průměrné hodnocení. Nevím, proč tu mnozí vyčítají, že se jde ze zkušebny rovnou na pivo a pak se ožerou i po koncertě – to dělali a dělají všichni, jen kokoti co prosedí celý den u počítače a pičují, ví o jejich životě úplné hovno!!! (22.06.2015)

Já už si svůj díl zlosti vybrala u punku a docela dlouho mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala. Doufala jsem, že horší to už nebude. No, naštěstí nebylo, ale asi to bude tím, že nejsem žádnej zarytej thrash-metalista. Přes metal je u nás manža. Takže jsem se ho zeptala, koho by tak jako představitele viděl. Odpověděl, že Arakain. Protáhla jsem hubu a řekla, jestli by nevěděl o něčem míň pravěkým a trošku divočejším. Řekl: "Debustrol." S nadšením jsem souhlasila, bo obzváště Vyhlazení já moc ráda. Byla jsem zvědavá, koho nakonec uvidím. Zklamání přišlo v podobě Exorcizphobie - musela jsem si to teď vygůglit, protože název jsem do rána zapomněla - dál je budu familiérně titulovat "mlaďoši". O existenci této bandy nemám ani potuchy a velmi rychle na ni taky zapomenu. Naštěstí se záhy objevili Debustrol. Jinak bych to ani nedokoukala. Tušila jsem (z prvního dílu), že mi zase budou ukazovány dva protipóly. A taky že jo. Mladoši jsou již uvědomělými muži, kteří vyučují budoucí generace, udržují si fyzičku běháním a jízdou na skatu, chodí do jídelny pro oběd (zřejmě nějaký výživný obilný klíčky a dýňová polívka) a pilně trénují ve svém nádražním skladišti. Když jedou na koncert, pečlivě se na to oháknou do metalových uniforem. Já myslela, že džísky s nášivkama už nosí jen prehistoričtí šedovlasí metalisté, ale ono to koukám je zas mezi mládeží v módě. Po koncertě se pak odeberou do svých nudných domovů, kde dál pilně s počítačem cvičí na kytary a sní o tom, jak by se vymanili z našeho prohnilýho systému. Zasraní pozéři. Debustrol, tak to už je jiný kafe. Ti si žijí svoje metalové životy v klasických černých hadrech (obzvláště mě potěšilo, že Kolinss chodí ve stejném triku jako já - Ramones) a z hospody jedou na koncert a pak zas do hospody. Zkoušku dají tak maximálně před koncertem a pak už jen s mlácením hlav hrají songy, u kterých by se kdejaký ateista začal modlit. Někteří z nich už to sice zvládají hůř, ale když se po chlastu někam upadne a druhý den hraje, není se co divit. To je metal. Jenže to je asi tak všechno. Dokument nemá opět žádnou vypovídající hodnotu (alespoň na začátku dojde k představení kapel), žádný titulky se jmény, žádný rozhovory, žádný názory fanoušků... no, to bych se asi upsala ... prostě se jen pár hodin chodí nesmyslně kapelám s kamerou za řití. A když už jsme u té prdele, tak mi připadlo, že Kolinss tomu dal fakt stylovou tečku. To si o tomhle formátu myslím i já. Jednu hvězdu dávám za Debustrol, jinak bych tomuto dílu o thrash dala klidně trash! Jsem zvědavá, kdy ten obsah někdo opraví... (18.06.2015)