Dýchaj

Respire je obratně pozorovaný pohled na teenagerské hry moci , o predátorské povaze přátelství a o tom, jak se může blízkost během jedné mizerné noci přeměnit v animositu. Částečně to připomíná horror a částečně dokumentární film. pustil jsem si tento film po dvou náhodně vybraných filmech nového subžánru "dva muži spolu mluví o sexu" a koukám že je to subžánr "dvě dívky spolu mluví o sexu". Ale je to po dlouhé době francouzský film, kde z politické korektnosti nevypadá polovina herců jako křováci z Austrálie a na protagonistky se dá příjemně dívat. (13.05.2020)

Mal som dojem, že tento príbeh nie je vycucaný z prstu a dve scenáristky priniesli do filmu niečo zo seba, zo svojich skúseností. Charléne je tak trochu dvojníčka režisérky, možno to nie je úplne náhoda. Len je toho tu na mňa nejak veľa pokope, že až si z toho komplikovaného života neviem zobrať ponaučenie. Možno je to film o tom, že ak mne ubližujú, tak ja budem ubližovať iným a mám na to právo, alebo o kontraste extrovertnosti a introvertnosti, alebo proste iba o ľudskej, pubertálnej zlobe, alebo o nefunkčnosti vzťahov a inštitútu rodiny všeobecne. Asi úplne o všetkom. Prečo ale nakoniec nižšie hodnotenie? No pre ten vychvaľovaný záver. Ten sa totiž od určitej chvíle dosť zjavne ponúka a je nám aj nakoniec naservírovaný ako na podnose. Že budú mnohí adorovať režisérku za to, že dokáže byť depresívna až na hranu znesiteľnosti, plne chápem, ja som proste dúfal, že to celé vyústi niekam inam, čo by ma prekvapilo a zároveň tomu dalo ešte väčší zmysel, aký to teraz má. (23.05.2016)

Celou dobu to vidím na čtyři hvězdičky a v posledních pěti minutách mě Mélanie ukecala na pět. Šokující a nečekané finále vyznělo opravdu stokrát silněji než celý film a dodalo mu obrovskou hloubku, protože film se pak soudí úplně jinak. Nemůžu si pomoci, ale silně mi to připomíná (spíš atmosférou než příběhem) Coppolinu Smrt panen a stejně jako tady hodnotím plným počtem za geniální výkony a celkově velmi slušnou odvedenou práci na příběhu a pocitu, který vám Respire dá. (24.01.2016)

Mezi režisérkami, na které s v poslední době shodou několika náhod dívám, jsme našel konečně jednu, která mi bytostně nevyhovuje. Nevadí mi pohledy na ponožky ležících dívek (ani jiné rádoby umělecké pohledy na běžné věci), spíš bych je nerad někde potkal, jako řidič ani jako učitel, jinak by snad k tomu nemohlo dojít. Tím jsem jen chtěl naznačit cizost prostředí povšechně mladého ženského elementu (mnohý Němec by nejspíš řekl: "Tja, diese Frauenpersonen..."). Prostoduché příměry (kokotice a muškát) spíš opruzují než přivádějí na stopu a odhalují skryté souvislosti. Ostatně, moc skrytého tu stejně není, na Sáru se stačí podívat, a hned víme, v jakém rozměru se pohybuje (a na Charlie jakbysmet). Pozn: Škoda, že zde není Verbalův komentář, tuším, že bych ho podpořil. (15.12.2017)

Nie je nič horšie ako keď sa na emotívne labilného človeka s pocitom prázdnoty a i napriek priateľom aj samoty namotá niekto, kto tieto jeho slabosti chce využiť vo svoj prospech. Takýto zákerný manipulátor ihneď zistí, že ide o veľmi ľahkú a lákavú korisť... Priznám sa, úvodné minúty ma moc nepresvedčili, avšak aj napriek pomalšiemu tempu si ma snímok nenápadne a čoraz silnejšie pripútaval, takže už veľmi rýchlo som sa nevedel nabažiť tejto nebezpečnej hry - antagonistický súboj dvoch charakterov, dvoch absolútnych protikladov, pričom časom sa pritvrdzovalo a pritvrdzovalo.... Vôbec som netušil kam až to napätie medzi oboma hrdinkami môže zájsť, počítal som, že sa to uzavrie nejak klasicky, vôbec som nečakal, že sa autorka rozhodne ísť až na hranu, no nádhera, jednoducho nádhera... Ten koniec to bola paráda na parádu, realistické vyústenie par excellance. 89/100 (19.07.2016)