Dýchaj

Poetický, neobyčejně obyčejný vizuál. Působí to trochu artově, ale zase ne tolik, aby to odvedlo pozornost od toho co se dělo. Začátek je fajn, pak se z toho vyvrbilo něco, co jsem nečekala ani vzdáleně a jakkoli se může zdát, že to někde před polovinou ztrácí šťávu, nenechte se zmást, protože to teprve všechno přijde. Někdy ze začátku jsem si při jedné scéně myslela, že jsem pochopila název filmu - jako poklidný proces při kterém si vychutnáváte přítomný okamžik, jeho jednoduchost a krásu. Jak hodně jsem se spletla se ukázalo až v úplném závěru. Asi by se dalo říct, že víc jsem se splést snad ani nemohla. Budu ignorovat, že mi v ději několik prvků úplně nesedělo, protože to je vzhledem k celkovému vyznění irelevantní. Možná by mi tenhle film nepřišel po obsahové stránce zas tolik zajímavý (v tom významu, jak moc jsem se bavila/"užívala si" to sledování), kdyby nebylo té poslední scény. Nechci tvrdit, že to nebylo zajímavé, drsné, děsivé, silně znepokojující, zoufalé a nervy drásající...protože to všechno to bylo....Jenže (budu se opakovat) závěr to posune všechno trochu jinam. Je to určitě jedna z pro mě vůbec nejsilnějších scén co jsem viděla- všechno podtržené zvukem a skvělým hereckým výkonem Joséphine Japy. Nebýt toho a nebýt toho lehce uměleckého pojetí, mohlo by totiž vše připomínat takové ty béčkové americké " šikanovací horory-dramata", což je asi to, co mi na snímku vadilo. Když to nějak shrnu tak váhám jestli dát 3 nebo 4 hvězdičky a nevylučuju, že to budu ještě měnit. (01.04.2015)

Mezi režisérkami, na které s v poslední době shodou několika náhod dívám, jsme našel konečně jednu, která mi bytostně nevyhovuje. Nevadí mi pohledy na ponožky ležících dívek (ani jiné rádoby umělecké pohledy na běžné věci), spíš bych je nerad někde potkal, jako řidič ani jako učitel, jinak by snad k tomu nemohlo dojít. Tím jsem jen chtěl naznačit cizost prostředí povšechně mladého ženského elementu (mnohý Němec by nejspíš řekl: "Tja, diese Frauenpersonen..."). Prostoduché příměry (kokotice a muškát) spíš opruzují než přivádějí na stopu a odhalují skryté souvislosti. Ostatně, moc skrytého tu stejně není, na Sáru se stačí podívat, a hned víme, v jakém rozměru se pohybuje (a na Charlie jakbysmet). Pozn: Škoda, že zde není Verbalův komentář, tuším, že bych ho podpořil. (15.12.2017)

Charismatické herečky, mezi nimi atmosféra, která by se dala krájet, a i přes všechny filmy na podobné téma, které jsem kdy viděla, jsem neměla nejmenší ponětí, co se stane dál a jak to celé dopadne. Příběh si mě vodil úplně se stejným přehledem jako si Sarah vodila Charlie. A konec, ten jsem nečekala už vůbec a nechal mě překvapivě bez dechu, rozseknutou, s vědomím, že tohle si budu pamatovat. (01.09.2019)

Respire je obratně pozorovaný pohled na teenagerské hry moci , o predátorské povaze přátelství a o tom, jak se může blízkost během jedné mizerné noci přeměnit v animositu. Částečně to připomíná horror a částečně dokumentární film. pustil jsem si tento film po dvou náhodně vybraných filmech nového subžánru "dva muži spolu mluví o sexu" a koukám že je to subžánr "dvě dívky spolu mluví o sexu". Ale je to po dlouhé době francouzský film, kde z politické korektnosti nevypadá polovina herců jako křováci z Austrálie a na protagonistky se dá příjemně dívat. (13.05.2020)

Mal som dojem, že tento príbeh nie je vycucaný z prstu a dve scenáristky priniesli do filmu niečo zo seba, zo svojich skúseností. Charléne je tak trochu dvojníčka režisérky, možno to nie je úplne náhoda. Len je toho tu na mňa nejak veľa pokope, že až si z toho komplikovaného života neviem zobrať ponaučenie. Možno je to film o tom, že ak mne ubližujú, tak ja budem ubližovať iným a mám na to právo, alebo o kontraste extrovertnosti a introvertnosti, alebo proste iba o ľudskej, pubertálnej zlobe, alebo o nefunkčnosti vzťahov a inštitútu rodiny všeobecne. Asi úplne o všetkom. Prečo ale nakoniec nižšie hodnotenie? No pre ten vychvaľovaný záver. Ten sa totiž od určitej chvíle dosť zjavne ponúka a je nám aj nakoniec naservírovaný ako na podnose. Že budú mnohí adorovať režisérku za to, že dokáže byť depresívna až na hranu znesiteľnosti, plne chápem, ja som proste dúfal, že to celé vyústi niekam inam, čo by ma prekvapilo a zároveň tomu dalo ešte väčší zmysel, aký to teraz má. (23.05.2016)