Cesta do Říma

Filmový bizar, který mě bohužel příliš neoslovil. Film jsem chtěl vidět kvůli přítomnosti mé velké herecké oblíbenkyně Bereniky Kohoutové - zde se objevuje v roli, ve které jsem ji chtěl vyloženě vždycky vidět - ale její herecký prostor zde nakonec bohužel není příliš velký, a to není jediné zklamání, které mi ten film připravil. Tam, kde jedni mluví o odkazech na klasická filmová díla, já vidím spíše obyčejné vykrádání - u scén z vlaku je "inspirace" Buñuelem naprosto nepřehlédnutelná, a ostatně soudím, že jeho další film Mléčná dráha téma náboženské víry zpracoval mnohem lépe. V Mielnikově filmu je toho podle mě navíc příliš moc na to, aby to mohlo tvořit soudržný celek, který by dokázal oslovit nějakou početnější skupinu lidí - pro nenáročného diváka, který se chce především bavit, je celý ten šílený koktejl výrazné stylizace, absurdity, netradičního humoru a duchovních motivů asi příliš "filosofující" a "divný", pro intelektuála je to zase příliš povrchní a nekoncepční, a pro naprostou většinu lidí to asi bude prostě jen těžko stravitelné, žánrově nezařaditelné a celkově jen těžko pochopitelné - u tohoto filmu zkrátka vůbec nedokážu určit cílovou skupinu jeho diváků, které by mohl oslovit. Mě samotného ten film postupně otravoval čím dál víc a ke konci jsem se už musel hodně přemáhat, abych to vůbec dokoukal - tak mi to bylo protivné a odcizené. Asi jsem od toho čekal něco jiného - můj problém, jasně - ale za mě prostě jen rozčarování a velká nespokojenost. Film bych rozhodně nikomu doporučit nemohl a podruhé bych se mu už obloukem vyhnul - bohužel. (29.05.2016)

Hned ze začátku chci upozornit na to, že k filmu Cesta do Říma píšu pojednání, jako někdo, kdo s ním má něco společeného. Je možné, že za to mohu být souzen, jestliže se tak má stát, ať tedy jsem, ale jen já, ne ostatní, komentář píši jen z mého vlastního popudu. Komentář se snažím napsat jako divák, pod vlivem dojmů z jeho prvního veřejného uvedení. Cesta do Říma je film, který se snaží vybudovat si svůj vlastní fikční svět. Je to svět, který odkazuje na minulost, ne příliš vzdálenou, ale jak se zdá pro dnešního diváka už méně pochopitelnou, než si sami tvůrci představovali. Minulost vs současnost je křížení, které je jedním z motivů filmu. Ve světě dnes existuje určitá anarchie k hodnotám, které kdysi byly zřejmé, jednoznačnější, dnes je vše pod vlivem deformujícího entertainementu, který vstupuje do mnoha oblastí spojených s lidským konáním. Film upozorňuje na to, že i o staré hodnoty bylo vždy nutné bojovat – nepodlehnout ďábelskému pokušení byl věčný rozpor, o který se museli zasazovat vždy i ti nejsvatější ze všech svatých. Filmem vám však není vnucována představa změny svého náboženství anebo nutnost přechodu na víru. Hledání vlastního štěstí je boj, který máme v rukách všichni úplně stejně, ať už jste věřící anebo ateista. Spojují nás stejné otázky, které si klademe, na které neznáme odpověď a žel bohu hlavně nemáme čas je hledat(obrázkové pojetí světa). To je nejspíš Mielnikovo pojetí humanismu, na které se snaží svým filmem upozorňovat. Nostalgický smutek po způsobu hledání je pro mě nejsilnějším motivem filmu. Vyprávění filmu se vzdalo jednoznačného dramatického vršení a tak vnímání filmu není nijak snadné. Můžete si připadat jako na procházce v galerii výtvarného umění, přesto mi film nepřijde jako vyprázdněné gesto artistního umělce zahleděného do sebe. Vím, jak nesnadné je u filmu dodržet stylizační formu a formální stránku filmu. A to se filmu daří. Navíc T.Mielnik shazuje sám sebe, je ironický především sám k sobě, nadhled, neproměněný v sérii úderných joků, je z filmu cítit. Nestydí se za to nízké, co je v každém z nás, zároveň se snaží nabádat k pokoře k tomu hlubšímu, jakémusi nedosažitelnému cíli – poznání, smyslu čehokoliv a bla bla bla – na mnoha úrovních lidské inteligence. Nechci vás těmito řádky k ničemu nutit. Jen vím, že občas divák chodí na film s vlastní představou o filmu a když jí nedostane je zklamán, naštvaný, rozzuřený. Film mi od sobotního uvedení pořád leží v hlavě. Jako ze snu se mi nekontrolovaně vrací někdy esence obrazu, jindy část hudebního motivu, někdy tvář postavy, jindy úryvek dialogu. Nikdy to není celistvý dojem, který by jednoznačně dominoval. Skrze detaily, které se vrací mi pak představivost umožňuje otevírat v sobě jiné úrovně. Pojednání uzavřu tím, že si z filmu odnáším jakýsi nedocenitelný nostalgický smutek po starém světě, ve kterém byly pravidla daleko zřetelnější a schopnost hledání smyslu sám v sobě naprosto přirozená. (07.07.2015)

Pokud dostali prváci na umělecké škole úkol vymyslet pár stran největších bizarností a nějak třeba i hodně uměle je pospojovat k sobě, pak se to povedlo dokonale. Akorát to neměli zveřejňovat. Jestli je možné zažalovat lidi, zodpovědné za rozdělování peněz ve Státním fondu kinematografie, veřejně NABÍZÍM 1000 Kč jako příspěvek soudních nákladů. Protože tohle jsme zaplatili my všichni z našich daní. A není to průser, je to horší. Zajímalo by mě, co měli na Míru, že ho v tomhle Donutili hrát. 50 minut je tak všechno, co jsem filmu dal, ale tuhle ztracenou hodinu života budu dlouho litovat. Jestli to někdo hodnotí vysoko a má super pocit, jak rozumí umění, tak to pak jó. Akorát byste měli vědět, že to žádnej hlubší význam nemá. Kdyby aspoň všichni nemluvili jak čůráci strojení. Mělník, vyteč! (28.01.2017)

Intelektuální hříčka nejasné kvality. 1) 35letý Polák Tomasz Mielnik, jenž vystudoval dějiny umění na Vratislavské universitě a později absolvoval FAMU, ve svém celovečerním debutu propojil český až hulvátský ateismus s polským vnímáním křesťanství do věru prapodivné směsi. 2) Chvílemi vtipné dialogy a situace se střídají s méně vtipnými obklopeny nevtipnou většinou snímku. 3) Slušelo to 19letému Petru Slavíkovi (blonďatý spolucestující ve vlaku). (14.08.2018)

Absurdní komedie, při které jsem si párkrát vzpomněl i na Pavla Juráčka. Tomasz Mielnik je ovšem trochu jinde, takže z ní zároveň dělá komedii duchovní, což už je u nás úplná rarita. Za nápady, styl i zpracování by si asi zasloužil absolutorium, ale ke konci už jsem přece jen pokukoval po hodinkách, takže se potvrzuje, že absurditu neradno příliš protahovat (70%). (10.05.2018)