La Belle Noiseuse
The Beautiful Troublemaker
Obsahy(1)
Mladý malíř Nicolas se svou přítelkyní přichází na návštěvu ke stárnoucímu kolegovi Frenhoferovi (skvělý Michel Piccoli), kterého Nicolas obdivuje. Ten je se svojí ženou Liz přivítá a ukáže jim své práce. Během hovoru se zmíní o kdysi započatém obrazu "Krásná hašteřilka", ke kterému ho inspiroval příběh o skutečné kurtizáně s touto přezdívkou. Ukáže se, že tento obraz maloval kdysi před lety podle své tehdejší modelky - nyní už manželky Liz. Z nějakého podivného důvodu jej ale nedokončil a dnes už vlastně delší dobu ani nic nového nemaluje. Nicolas jej přesvědčí, aby se o dokončení znovu pokusil a domluví se spolu, že mu jeho přítelkyně Marianne bude stát modelkou. Začíná boj téměř na život a na smrt...boj s bílou plochou hmotou. Boj o přežití - kdo s koho. Boj bolestný, zranitelný a nelidský i nadlidský. Sledujeme vznik díla, pomalu, téměř skutečnou rychlostí, se všemi otazníky, pochybnostmi i nadějemi. A M. Piccoli tady většinu příběhu bojuje sám se sebou - hádá se sám se sebou samým, jestli se má vůbec do toho dalšího, pošetilého, a vlastně už jednou započatého boje vracet, nebo na to všechno raději rezignovat a žít si dál v klidu bez emocí, bez boje. Stejně tak ovšem vede zárověň boj i s krásnou ženou, kterou maluje - tedy novou Haštěřilkou a zároveň se ženou svojí - tedy Hašteřilkou původní. Ano - tedy boj na všech frontách... Tento film je tedy vlastně spíš o dilematu, jestli umění vůbec dělat...a nebo nedělat. Je to na každém z nás... a v nás. (LEATHERFAC)
(viac)Videá (1)
Recenzie (66)
Čtyři hodiny, které film má, mě docela děsily. No, jak jsem zjistil, celkem opodstatněně. Scény, kde se maluje, mě celkem bavily, popravdě asi nejvíce, ale rozhodně to není něco, na co bych se vydržel dívat čtyři hodiny. Ten film má co říct, má co sdělit, někdo ho může adorovat, ale já si nemůžu pomoct, bylo to prostě až moc dlouhé. ()
Dávám pět hvězd, nerad, ale nemohu jinak - i když Jane Birkinová mu dává jen jeden křížek. Alespoň za to skřípající redispero bych měl dát jednu dolů. La belle Noiseuse není ve Francii obecně známým pojmem (Balzakovu povídku "Le chef-d'oeuvre inconnu" četla jen Marianne, která ji nakonec prožije na vlastní kůži). Malíř Bernard Dufour, ve filmu Frenhofer (kongeniální Michel Piccoli) skrývá svůj poslední obraz za zdí, protože věří v pravdu umění, a jak zpívá Karel Kryl: "... pravdy je třeba se bát." A tak ho - kromě malíře - uvidí pouze tři ženy, na které tato "pravda" působí různým způsobem a stejně tak ovlivní jejich další životy... Vidíte, jak se snažím vyhnout komentáři, a jak se mi to daří! - k studiu teoretického pozadí filmu doporučuji bakalářskou práci Kateřiny Vítkové (kompletní verze na internetu), i když žádné komentáře filmový zážitek sotva podpoří nebo ovlivní. Poznámka: po shlédnutí jsem si našel jednu z "póz", zmrazil ji a nechal na obrazovce svítit celý den. ()
Ocenění: MFF v Cannes ´91 (Francie): - Velká cena poroty. Cena Ecumenické poroty. - Nominace na hlavní cenu festivalu Zlatou palmu. Los Angeles Film Critics Association Awards ´91: Cena Asociace losangeleských filmových kritiků za nejlepší cizojazyčný film. César Awards ´92 (Francie): Nominace na ceny pro nejlepšího herce (Michel Piccoli), pro nejlepší herečku (Emmanuelle Béart), pro nejlepší herečku ve vedlejší roli (Jane Birkin), pro nejlepšího režiséra (Jacques Rivette) a za nejlepší film. French Syndicate of Cinema Critics ´92: Cena francouzské filmové kritiky za nejlepší film. ()
Ač jsem zkrácenou verzi příliš nepobrala (s odstupem času se divím svému 80% hodnocení), originální Hašteřilka mě maximálně okouzlila. Sledujeme pomalý a bolestný (jak pro aktéry, tak pro diváka) zrod absolutního uměleckého díla, které na kost odhaluje objekt a k smrti vyčerpává tvůrce. Něco takového nemůže být ani krátké, ani zábavné, ale přesně takové jako to Rivette natočil. ()
„Já nic neočekávám. Ztratila jsem pojem o čase. Můžu být stoletá stařena nebo miminko. Mám pocit, že jsem v podzemí. Není tu světlo, ani déšť, ani vítr, ani slunce, ani zima, ani teplo. Jen někde vzadu se mihotá malinké světýlko“ řekne Emmanuelle Béart. A přesně takhle jsem se skoro celé čtyři hodiny cítil. Osudové umělecké dílo. ()
Galéria (6)
Zaujímavosti (8)
- Zvuk nebyl v postprodukci změněn, vše pochází z přirozených zdrojů, včetně zvuku uhlu na plátně. (Snorlax)
- Existují dvě verze filmu, tato čtyřhodinová byla představena v roce 1991 v Cannes. V roce 1993 připravil režisér druhou verzi, která trvá jen 2:05 hodiny. (Snorlax)
- Malíř Frenhofer ve filmu hovoří o sochaři Rubekovi a jeho modelce Irene, kteří oba zemřeli v Norsku. Je to narážka na divadelní hru Henrika Ibsena "Když my mrtví procitneme". (Morien)
Reklama