Koyaanisqatsi

Jednou z položek mé top 10 za rok 2020 byl film mého druhého nejoblíbenějšího maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa Mléčná dráha. Fliegafův film zmiňuju v tomto kontextu proto, že - i přes zcela očividné formální rozdíly (statická Mléčná dráha x dynamické Koyaanisqatsi; fikční Mléčná dráha x dokumentární Koyaanisqatsi) – sdílí s právě komentovaným filmem tytéž nároky vůči svému recipientovi – oba filmy totiž po svém divákovi vyžadují maximální koncentraci a vpravdě andělskou trpělivost, onen specifický druh naladění, jehož je na každý schopen (proto těch 85 %, které si tu film k prosinci 2022 udržuje, považuju za malý zázrak). Otázkou zůstává, čeho za toto duševní úsilí tomuto divákovi dostane? Co se týče Koyaanisqatsi, tak se mu dostane: a) vtělené harmonie, totálního souznění obrazu se zvukem (pokud bych měl někomu poděkovat za meditativní zážitek, jehož se mi dostalo, poděkoval bych Philipu Glassovi; hudba pro tento film dělá fakticky moc), b) plně autonomní, svébytné, suverenistické (hovořící samy za sebe, de facto se ani nepotřebující vázat) záběry, c) napojí-li se divák na tvůrce, tak přeneseně i čirou radost z registrace (zaznamenávání) obrazů (tak typické pro ranou fázi kinematografie), zůstane-li na rovině vlastních vjemů, tak čistou radost z kontemplace obrazů. Abych se však nepohyboval pouze na rovině (vskutku skvostné) formy, přejděme nyní tedy k dvojici (nad)interpretačních(?) mřížek, jež jsou aplikovatelné, pokouší-li se divák ozřejmit význam viděného en bloc. Jedná se – v závislosti odpovědi na otázku, jaký k sobě mají jednotlivé záběry vztah (tj. v intencích pátraní po logickém principu významotvornosti střihové skladby) – o výklady synchronní (ev. konjunktivní) a diachronní (ev. disjunktivní). I. Předpokladem synchronní perspektivy – jak ji načrtávám v kontextu tohoto komentáře – je to, že principem spojování jednotlivých záběrů je jednoduché znaménko plus, logickou operací je zda vršení (sčítání; chcete-li být terminologicky přesní) obrazů, mezi jednotlivými obrazy není jediný zlom, z hlediska filosofie dějin jakožto disciplíny předepisující dějinám, jak by měly ideálně vypadat, žádné pozitivní „před“ (zásahy člověka na tváři krajiny) a negativní „po“ (zásazích člověka na tváři krajiny). Film by tak za těchto okolností byl jakýmsi pomníkem monumentality (ať už je jejím tvůrcem Matka příroda/Boha, či lidská ruka). Divák se má pouze kochat! Myslím, že tohle čtení podporuje fakt, s jakým nadšením (tj. ne-autoreferenčně) využívá Godfrey Reggio výdobytků soudobé techniky – leteckými záběry počínaje, kamerami umožňující fast motion záznam konče. Vyjevující se majestátnost písečných dun či bouřícího moře zkrátka vyvstává až v percipi moderního člověka, neexistuje sama o sobě. II. Titul, který si tvůrci pro svůj film zvolili (Koyaanisqatsi – v překladu z jazyka kmene Hopi „život vyvedený z rovnováhy) + to, že jeho původce (Indiány) asociujeme s trvale udržitelným způsobem života, však zakládá alternativní – diachronní – možnost výkladu. Zde už divák musí porovnat, ptát se po poselství díla. Logikou tohoto interpretačního schématu je předěl, diskontinuita, kontrast. Lidské tvoření je nedokonalou nápodobou tvorby Matky přírody/Boha. Ač na pohled velkolepé, oproti dílu Matky přírody/Boha nicotné, se spoustou externalit – ať už ekologických (vrypy do krajiny, jichž jsme původci, vedou k vymírání ostatních živočišných druhů, nepřestaneme-li překreslovat tvář přírody, hrozí nám v krajním případě rozpad ekosystémů, lidský pobyt na této planetě se může stát reálně nemožným), tak sociálně-antropologických (mající vliv na podobu našich vztahů vůči druhým, našim pracovním návykům a toho, kterak trávíme svůj volný čas). Buď jak buď - ať už se rozhodnete číst toto dílo jakožto hrdého obyvatele planety Země, zamilovaného do vší té krásy a vznešenosti kol nás, nebo jakožto varování (osobně jsem napoprvé vnímal hlavně ten apelující tón, nesouměřitelnost lidského a přírodního světa, až napodruhé jsem si začal všímat i krás našich měst, nezřetelného půvabu zabydlování prostoru) -, když se za něčím ženeme, vypadáme tuze směšně! Vážně by to chtělo asi zpomalit! [8.4.2022, 14.12.2022] (28.12.2022) (menej) (viac)