Koyaanisqatsi

Koyaanisqatsi nabízí silný emoční zážitek, který vám obyčejný dokument jen tak nenabídne. Rozhodně patří právem k tomu základnímu z oblasti dokumentárního filmu. Celý zážitek v podstatě tvoří jen dva elementy. Krásné obrazy a hudba Philipa Glasse. Ta je pro Koyaanisqatsi nepostradatelným prvkem. Posouvá vizuální složku do spirituální roviny a vytváří pocit putování napříč miliony let vývoje naší planety. Hans Zimmer stole this shit! 9/10 (21.06.2016)

když už slova nestačí, je tu Koyaanisqatsi - sonda do masovosti, uspěchanosti a hektičnosti moderní civilizace, která za pomoci zpomalených či zrychlených záběrů a strhujícího hudebního doprovodu ukazuje obraz dnešního světa (před 30 lety).. na rozdíl od Baraky mi tohle opravdu sedlo (možná krom poněkud zdlouhavého začátku a konce).. slabší 4* (20.04.2013)

Vynikající symbióza hudby a obrazu. Celý snímek se obejde bez mluveného slova a působí doslova hypnoticky. Je poskládán hlavně z časosběrných obrazů lidských aglomerací nebo přírody. Scény hekticky tepají a nechávají nás vtáhnout do hry světel, stínů a dynamiky. Miluji hudbu Phillipa Glasse a vidět Koyaanisqatsi bylo pro mě povinností. Moje očekávání se naplnilo. Byla jsem unesena. Glassova hudba je dokonalá a video impozantní. Sice se zdá, že podobných snímků o Zemi znásilňované člověkem zahrnující jen obraz a hudbu je již dost a nepřináší nic nového. Ale Koyaanisqatsi je víc jak 30 let starý a snad se nebudu plést, pokud řeknu, že je jednou z prvních, ne-li první vlaštovkou. Stáří filmu je ale znát na kvalitě obrazu a zvuku. Tomuto dokumentu by také slušelo větší plátno a lepší zvuk, než jaké jsou v artových kinech. Pokud pominu tyto atributy, Koyaanisqatsi je pro mě favoritem mezi podobně pojatými dokumenty. (20.02.2014)

Hypnotické posolstvo o stálosti prírodnej krajiny, do ktorej doposiaľ nestačil vniknúť človek versus krajiny radikálne upravovanej zvrchu aj zdola. Nezvratné zmeny tváre Zeme spôsobené človekom a jeho márne dobiehanie preludov. Ľudstvo je samo sebou nútené sa celý život uštvane naháňať. Na konci života často zistí, že to bolo o ničom. Radšej sa vraj mali viac venovať rodine, priateľom. Tak hovoria dnes mnohí dôchodcovia v domovoch sociálnej starostlivosti. Ale už sú starí, neperspektívni. Nik ich preto nepočúva. Okrem pár empatických ošetrujúcich sestier. Lebo nik nemá čas. Musí vybaviť to aj hento. A musí ísť tam, aj tam. A na dovolenku niekam a hlavne stále INAM!. A aktívny oddych! Nie leňošiť mame pri posteli. Veď oni to pochopia. Sami neboli iní. Človek sa vyvliekol z ponižujúceho otroctva roztrhaním železných reťazí, no zároveň aj zo slobody vymknutím sa z kĺbov. Zmenil sa na fliaskajúci franforec mäsa, poletujúci povetrím aj cestami, znečisťujúci zem, vodu aj ovzdušie a radikálne pretvárajúci tvár krajiny. Sily nepomenovaných to účastne sledujú, občas zasiahnu, no zväčša len sledujú. Oni sú v harmónii sfér. Pozorujú však meniacu sa tvár krajiny, pôdy, vody, atmosféry. Rovnako alarmujúce a očistne silné ako v čase vzniku. Vďaka obrazu. Vďaka hudbe. Vďaka úspornému slovu. (31.10.2014)

Pri ceste za doplnením si zbierky filmov v TOP200 na ČSFD som narazil aj na tento veľmi pozoruhodný dokument. Určite zaujal, nenadchol toľko, koľko som čakal. Veľmi depresívna hudba, spojená s presnými a detailnými obrazmi ľudí a neľútostných dôsledkov ich činností v negatívnejšom prenesení sa odrazí asi na každom, no v mojom ponímaní nie až tak dôrazne. Určite sa toho dalo zobraziť viac a keby to na mňa doľahlo intenzívnejšie, určite by som bol dal viac percent. Takto je to na 80%. (15.10.2007)