Mať
Mother
Réžia:
Vsevolod PudovkinKamera:
Anatolij GolovnjaObsahy(1)
Ve filmu Matka (Мать) není žádná rozpačitost. Větší umění? Bezpečnější umělecká zkušenost. Není to jen bezesporné nadání mladého, čtyřiadvacetiletého režiséra Pudovkina, je to jednota světového názoru, která nedovoluje podobné úchylky. Ve filmu je prožitek lidu. Jen z tohoto prožití může pocházet Pudovkinova znalost lidského materiálu a jeho ovládání. Hodně pracuje s jednotlivými typy. Jde v tom však daleko na naturalistické líčení prostředí. Za každým typem stojí společenská vrstva. Ať je to hráč na balalajku, ať je to dělník, ať je to dozorce, ať to jsou průmyslníci, ať to jsou vojáci a důstojníci každý jednotlivec zastupuje skupinu, třídu, část společnosti. Z těchto tváří vyčteme ruský osud. Kameraman jako Dostojevskij. Pudovkin dává lidi snímat podle jejich významu v dějích normálně nebo zvětšené. To nejsou obvyklé ozřejmující detaily. To je druhý význam nad mimickým dorozuměním, symbolizování ne fantastickým alegoriemi, nýbrž realitou poslušnou filmové techniky. Tak je toto zdůrazňování zároveň skladebným tajemstvím. Těla rostu a smršťují se. I v nehybném tu je pohyb. Jak skvěle je to všecko hráno. Syn, který se poprvé zasměje, když mu matka ve vězení podstrčila dopis. Stařík, zrádce, hospodské typy. Podivuhodné je uvolňující a zase napínající včleňování krajiny. Skvělý film, snad první, v němž jsou kompozičně zvládnuty osud jednotlivce a osud masy. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (33)
Vynikající. Nic proti německým expresionistům, ale Sověti uměli minimálně technicky točit nepochybně líp. To tempo! Ta pochopitelnost děje i při minimu mezititulků! Škoda, že všechna díla jsou tak nasáklá propagandou. Pudovkin naštěstí není tak hystericky doslovný jako Ejzenštějn, takže i když s obrazem to zřejmě umí o trochu méně, rozhodně jsem Matku ocenil víc než Stávku a Dny, co otřásly se světem. ()
Zdůraznit v ryze socialisticky-propagandistickém dramatu důležitost jednotlivce a a jeho matky? Dirigovat montáž jako Ejzenštejn v nejlepších letech, třebaže k tomu zvolené téma vůbec nevybízí (pomineme-li pár scén, zejména v druhé polovině)? Podivné. Naopak si vážím nejednostranného vykreslení společenských poměrů v předrevolučním Rusku, dát do opozice hrdinova otce a vůbec všechny stárnoucí muže, na to musel mít Pudovkin pořádně neotřesitelné postavení. Ale Stávka je přeci jenom jinde. ()
Matka se rozvíjí pozvolna (to je věta!). Revoluční duch tu rezonuje od počátku, ale pořádnou akci divák vychutná až v saném závěru. Bližší než Pudovkinův klasický, až archaický způsob vyprávění je mi cokoliv od Ejzenštejna. Jeho díla jsou na první pohled sice méně srozumitelná, ale dokáží strhnout (použitím téže řeči jako třeba Greengras ve filmech o Bournovi - příběh jde stranou, forma vítězí nad rozumem). Patos je u něj stravitelný, protože jsme k jeho přijetí dovedeni za ručičku s takovou intenzitou, rozmachem a rychlostí, aniž bychom se museli zabývat jeho oprávněností. Oproti tomu Pudovkin svůj příběh buduje s pomalou jistotou, kterou završí ikonickým pohledem na matku s vlajkou v ruce. Divák čeká než mu ji Pudovkin ukáže ze všech úhlů a přesune se k dalšímu obrazu. Zatímco Ejzenštejn využívá montáž ke zobrazení protikladů, které často působí šokujícně a vtipně, Pudovkin se spokojí s prostou alegorií rozbouřeného davu a tajících ker. Je to silné, ale při srovnání s dobovou konkurencí to prostě není to nejlepší. ()
Vera Baranovskaja se postaví do středu silnice, zvedne prapor, mává s ním, brečí. Proti ní jede ozbrojená banda vojáků na koních, aby rozehnala dav, přímo na ni. Chápu vypjatost té scény, ale v tu chvíli jsem vybouchl smíchy! Leč Very výkon dosáhl v daný moment maxima a mě donutil uklidnit se. Tenhle hysterický výstup mi připomněl Marii Falconetti, která brilantním způsobem zahrála Johanku z Arku v osmadvacátém roce. Dvě ženský, který rozhodujou o osudu, každá s jasným cílem, každá psychický vydeptaná, ale přesto jsou úplně jiné. Zajímavé. 70% ()
Problémem sovětské kinematografie dvacátých a třicátých let je, že nelze nevidět propagandistický charakter většiny děl, nicméně jejich nesporná umělecká kvalita nás nutí přivírat nad tím oči. Ať už mluvíme o Eisensteinově Křižníku Potěmkin, Dovženkově Zemi, o Třech písních o Leninovi Dzigy Věrtova nebo Matce Vsevoloda Pudovkina. Pudovkin natočil svoji filmovou prvotinu podle románu Maxima Gorkeho a na rozdíl od Eistensteina, který se soustřeďoval na masy a jejich revoluční funkci, Pudovkin zobrazuje jednotlivce, kteří tuto masu tvoří. Film zachycuje přerod konzervativně smýšlející matky mladého rebela v podobně horlivou revolucionářku. Pudovkin vhodně využívá montáží a překvapivých detailů, které zvyšují napětí a hloubku vyprávěného příběhu. I přes docela průhlednou průvodní myšlenku je zpracování takové, že se Matka právem řadí mezi to nejlepší z němé éry. ()
Reklama