Obřad

Pěkná návštěva do japonské elity. Příběhem nás provází vnuk vládce rodiny. Starý muž je zatížen konvencemi, které tradice a rituály pochopitelně přinášejí.Potomci se snaží vymanit z kruhu absurdit a za cenu plnou citových zmatků, připravují novou cestu svým následovníkům. Za jeden pohled to stálo. Challenge tour 2015 (04.04.2015)

Pro mě bohužel zdlouhavé podobně jako třeba Kwaidan - a to u přes zjevné inspirace cinema verité. Ten japonský patos to zde prostupuje bez možnosti nádechu nad hladinou. K plusům filmu je třeba přičíst překrásnou kameru a snad i autentické (čti pod kůží) zachycení některých (zavilých) rysů asijské (Japonské) národní povahy. Scéna "pějme píseň dokola" mi z paměti jen tak nevymizí-). (22.11.2015)

Pro Středoevropana jistě cenné i jako vhled do fungování japonské patriarchální rodiny, jinak skvělý geologický průzkum všech časových sedimentů v nitru jedné japonské osobnosti. Divák je konfrontován s veskrze osobně pojatým hledáním ztraceného času mužské postavy, jejíž retrospekce nás posouvají k cíli stejně jako shinkanseny a lodě na rovině přítomnosti. Je až dojemné sledovat pacientův diskurs - ano, pacientův, protože "vypravěčské" vzpomínání hlavního hrdiny na nás promlouvá stejně, jako pacient z psychoanalytického gauče - jenž se neustále točí kolem starých traumat, v hlubinách minulosti, stále znova pitvané a rozřezávané do nových segmentů a znova analyzované. Dojemné - vždy přesně v okamžiku, kdy zkoumá minulost, naší postavě uniká přítomnost. Pasivitu plodící paralýza minulostí je u hlavního hrdiny permanentní - je vždy nucen vyměnit uspokojení dnes za (v nejlepším případě) uspokojení nějakého problému v minulosti. (Příklad: Masuo má možnost získat objekt touhy Satsuko, namísto toho jde řešit závěť 10 let mrtvého otce; následně má možnost získat objekt své lásky Ritsuko, namísto toho řeší mrtvou matku.) (05.08.2015)

Směsice rodinného dramatu, hodně škodolibé komedie, erotického filmu a kritiky poválečné japonské společnosti. Nagisa Óšima ukazuje, že japonské tradice jsou zastaralé, směšné a nebezpečné, protože už jednou uvrhly Japonsko do zkázy a mohou to udělat znova. Téma kritiky a iracionality japonských tradic se spolu s homosexuální fascinací, která je v Obřadu také přítomná, objevuje v Óšimově pozdějším filmu Veselé Vánoce, pane Lawrenci. V tomto případě je zdrojem kritiky kontrast západoevropské a japonské kultury za zdmi japonského zajateckého tábora. (20.01.2006)

(KDV) Nagisa Óšima, buřičský představitel japonské nové vlny, natočil OBŘAD krátce poté, co odešel od společnosti Šóčiku a založil nezávislou firmu, aby nebyl omezován produkčními nařízeními. Snímek, který r. 1972 získal 4 domácí ceny v hlavních kategoriích (Kinema Jumpo - film, režie, scénář, herec - Kei Sato), je dnes ve stínu následujícího Óšimova počinu, na festivalech ceněné pro/a tabu prolamující KORIDY LÁSKY. Neprávem, protože pokud lze učinit závěr z toho mála, co jsem z filmografie tvůrce viděl, jedná se o jeho nejkomplexnější počin, srovnatelný s OBČANEM KANEM (flashbacková struktura vyprávění, napadání prvků klíčových pro daný národ - americká média/japonské tradice, závěr - regres do dětských let se zásadní, ústřední postavu formující událostí). Vyprávění je chronologické, ale nelineární, protože se odvíjí ve flashbacích. Dvě roviny (současná a minulá) jsou jasně strukturované, protože pohyb vpřed v podobě road-movie v "přítomnosti" motivuje pohyb vzad (vzpomínky mapující rozpad jedné rodiny od prvních poválečných let až do r. 1971). Je nutné ale mít na paměti, že vypravěč, skrze kterého je minulost filtrována, je člověk psychicky narušený tradiční japonskou výchovou. Divák je tak nucen zasazovat si získané informace a prezentované události do nových významových rámců (kdo všechno byl přítomen hraní baseballu?). Omezenost a nespolehlivost vyprávění ovlivňuje i styl, který se vyznačuje polodetaily, popř. velkými celky bez středu v případě záběrů a hudbou odpovídající hrdinově "mentální nestabilnosti". Na díle mě tak osobně zaráží jenom to, že Óšima ještě jako recenzent (založil časopis Filmový kritik) a poté jako filmař u studia Šóčiku údajně odmítal stylizování Japonců jako obětí a užívání stereotypních psychologických modelů, čehož se zde bohužel nevyhnul. I přes toto "popření" vlastních zásad se ale nezapřel, co se týče buřičství ve vyobrazování sexu - zde konkrétně incestní vztah muže a jeho tety, popř. nabízející se queer čtení (hl. hrdina je gay, btw), kterému jsou ale více otevřeny Óšimovy snímky VESELÉ VÁNOCE, PANE LAWRENCI a POSLEDNÍ SAMURAJ (TABU). (15.05.2011)