Xenia

Můj čtvrtý film na MFFKV 2014 a zatím pro mě jednoznačně nejlepší. Člověk má tendenci řecké filmy lehce podceňovat, ale už podruhé jsem byla vyvedena z omylu, a to velmi důrazně. Je to typ filmu, kde se můžete bát, smát i plakat. Když odcházíte z kina, necítíte bolest a nevyhnutelnost osudu (viz. 2 včerejší filmy Nepochopená a Křížová cesta). Odcházíte s nadějí. (05.07.2014)

Konečně jsem viděl první relativně normální řecké drama z místního prostředí. Říkám relativně normální, protože tahle cesta dvou řecko-albánských bratrů mi místy přišla dobře ujetá. Opravdu dlouho se mně totiž nestalo, abych u tak silného dramatu měl tak brutální výkyvy nálad, jako právě u tohodle filmu. Možná za to může zbytečně dlouhá časomíra, ale spíš za to může fakt, že po těch dvou hodinách Vám režisér stejně ve výsledku nic neřekne...a to mě hrozně štve. Přitom nápad naprosto parádní. Zobrazuje neokoukané Řecko z lidské stránky a to se mi moc líbilo. (21.07.2015)

S řeckými artovými filmy jsem v poslední době neměla moc dobrou zkušenost. U Špičáku (2009) to nebylo z důvodu nelibosti, ale film mě, mírně řečeno, rozcupoval svou syrovostí. U následujícího Na kathesai kai na koitas (2013) jsem se zase potýkala s vlastním nezájmem o filmové dění a nepřesvědčivými, chvílemi až iritujícími hereckými výkony. Má na tom asi velký podíl i fakt, že jsem celý film viděla doslova ze špatného úhlu. Xenia je v tomto smyslu o několik stupňů výš. Film má své své humorné momenty, i když velmi jednoduché a proto na mě, soudě i dle závěru, působilo spíš jako komedie, než drama. Pokud by mělo být dramatem, představuji si trochu jiné snímání hlavních hrdinů, které nám intimněji přibližuje jejich reakce a vnitřní svět. Kupříkladu s představami hlavního hrdiny se ale pracuje dle mého názoru bezchybně a diváku je umožněno v nich setrvat. Hrdina ztracený ve vlastní tašce, tráva měnící se na chlupatou hruď, nejlepší přítel králík. Některé scény mi ale naopak připomínají telenovely. Hrdinové se ocitají ve zbytečně vypjatých situacích, kdy po sobě hystericky pokřikují, což má nejspíš podpořit extravagantní postavu Danyho a ukázat, že je stále ještě dítětem. Dítětem, které by mělo být připraveno vyrůst, ať chce či nechce, což je mu na konci zdůrazněno, nevypadá to ale, že touto variantu bere v potaz. Jeho bratr naopak v osmnácti letech vypadá i chová se na 25 a jeho postava není zdaleka tak zábavnou, spíše přitěžující. Možná tak ve výsledku oba upadají do škatulky určitého stereotypu - mladší lehkomyslný, starší rozumný. Přemýšlela jsem, jak zajímavé by to bylo naopak. (05.07.2014)

Život je ružová gulička a hebká kožušinka prítulného bieleho králika. Takto to má skoro každé dieťa. Teda až do chvíle, kým zistí, že všetko je trochu inak. Oveľa drsnejšie, prízemnejšie, krutejšie. Únik do sveta fantázie nepostačuje. No ak má takéto dieťa v sebe aspoň kúsok hravej imaginácie, bez ohľadu na partnerské preferencie, a minimálnu podporu v rodine, tak tú kožušinku si v sebe udrží. Magické fantazijné príbehy totiž môžu pokračovať aj po prebudení sa zo sna. Stačí mať oči otvorené a príležitosť TO zažiť nastane. Takýto je zhruba odkaz popovej drámy o ceste dvoch bratov, hľadajúcich otca. Na tejto ceste sa dospieva a aj dosť spieva. (18.11.2014)

Kostas Nikouli hraje jako Bůh a je úplně jedno, že jeho postava je odporný zmrdeček, co by zasloužil přetáhnout řetězem od trajektu Anek ferries. Tohle drama a postupně spíš road trip docela baví a rozhodně nenudí. Starší brácha si brzy získá sympatie, protože někdo toho mladýho kokůtka hlídat musí. Máme tu v databázi celkem silné výpadky v nedoplněných hercích, Marissa Triandafyllidou hrála nedávno jednu z hlavních rolí v seriálu Maestro. Především tu však nemáme provázaného strýčka Tasa, jehož úžasně ztvárnil Aggelos Papadimitriou. A ten vtípek s králíčkem panu režisérovi jen tak neprominu! (04.03.2023)