Muž, ktorý zabil Dona Quijota

[KVIFF] 25 let. Nebo kolik. A takhle se lid odvděčí mistrovi. Nicméně ať žije subjektivita. Terryho Gilliama jsem nikdy upřímně tolik nemusel. Nebo tedy. Nikdy nenatočil film, který by mě vyloženě nadchl a nebo mne nějak uchvátil. A vlastně ani ne, že bych měl potřebu, některé vidět víckrát. Co si budeme, on Python taky nikdy nebyl nic extrémně skvělého, až na výjimky. (opět subjektivní záležitost). V každém případě jde o to, že tenhle film byl lehce zklamání samo o sobě už jenom proto, že jsem doufal, že to bude nějak první kvalitní podání tohoto literárního skvostu a ještě z důrazem ohledně smrti. To byl dokonalý plán. Nakonec se i tohohle lid vzdal a radši vytvořil něco s paralelou na reálný svět. Což je alespoň originální. Film má hlavně své typicky prazvláštní momenty, kdy vlastně ani nevíte co se děje. Klasicky. A finální zakončení jako takové je i ve výsledku napůl napumpováno satisfakcí a taky mírným zděšením. Ale! Já nevím jak vy. Ale já se bavil. Je mi jasné, že zde nemluvíme o komediálním skvostu, ale já se jednoduše bavil. A především za to mohl naprosto geniální Jonathan Pryce. Kupodivu to pokládám asi za nejsilnější Gilliamův film, co jsem kdy viděl. I když trochu ujetý a zvláštní. (08.07.2018)

Asi nejšílenější a nejdelší produkce filmu o jakou jsem se kdy od jejího počátku zajímal, to nutně musí vytvořit ke svému závěru hype, kterému nejde dostát. Takže by bylo dosti nefér vyčítat Gilliamovi že nenatočil svůj nejlepší film ever který každému dal všechno v co v něm doufal - je pak dost hloupé když ho ostatní shazují svým hodnocením kvůli svým nerealistickým očekáváním. Muž, který zabil Dona Quijota je dobrý film, Gilliamovka, která zase jednou oživuje ten jeho nádherný svět plný magického realismu, vytržený z naší skutečnosti do podoby, ve kterém se snoubí vědomé fantazírování umělců s nevědomým propadáním se do halucinací šílených. Až jedno se stává druhým, a diváka to stejným směrem táhne také. Před dvaceti lety, v dobách Gilliamovy vrcholné tvorby, by z toho možná vznikl lepší film, ale ta síla příběhu tu je stále, byť už nedrží tolik pohromadě. A Adam Driver s Johnathanem Prycem jsou víc než skvělou náhradou za (tehdejšího, dnes už je jen svým stínem) Johnyho Deppa a Jeana Rocheforta. 8/10 (27.02.2019)

Film, který je v současné době tak sledován, že se sem člověk pomalu bojí něco napsat. Těšil jsem se hodně, ale mám z toho smíšené pocity. Paralela hlavního hrdiny s Terry Gilliamem byla hodně dobrá a spousta orginalních scén a nápadů moc potěšila, jenže někdy jsem si připadal jak na tuctový americký komedii - opakované pádání, vývoj producentského páru ( Olga + Stellan ) od vážně napsaných postav na začátku k směšně jednajícím na konci jsem příliš nepobral. Terryho film je silný svým pojetím, kamerou, vedením herců, ale do celku se mu vloudily momenty, který můj pocit z filmu snížily. (04.07.2018)

Ako to už chodí, keď sa na niečo čaká až priveľmi dlho, tak je prijatie takéhoto umeleckého diela skôr rozpačité. Odhliadnuc od kontextu vývinu celého projektu ale aj absolútne nezasvätený divák nemusí chápať, ktorá bije. Gilliam si povedal, že keď už Dona pripravoval tak dlho, tak v ňom bude úplne všetko a či to dve a štvrť hodinová dĺžka možno neunesie, to je jedno. Problémom ale potom je, že pocitová dĺžka je skôr štvorhodinová a po ucelenej prvej hodine môžeme mať právom pocit, že sa to Gilliamovi tak trochu rozpadá pod rukami a nepozná mieru. Dôležitý tretí akt je už nekontrolovateľný a nie jednoducho sledovateľný bordel a na diváka pôsobí ako odskočenie si to vedľajšej kinosály. Ono je už potom jedno, čo je fantázia, čo je retrospektíva, čo tu myslia postavy vážne a čo je len hra. Dojem relatívnej ucelenosti sa ale nakoniec podarí dosiahnuť logickou pointou. Asi jedinou možnou. (05.07.2018)

Chápu překvapené a znechucené komentáře i hodnocení, tohle rozhodně není snadno čitelné dílo. Milionkrát přepisovaný scénář je znát, ovšem to podstatné tam zůstalo v míře vrchovaté - Gilliamova představivost a až dětinsky naivní fantazie, z níž nehodlá ustoupit. Co ho štve na politice, společnosti, dnešní době - všechno vložil do snímku. Určitě to není koherentní (respektive po jednom zhlédnutí v tom hlubší klíč snad ani nelze najít) a když od téhle podoby Dona Quijota trochu poodstoupíme, můžeme začít hledat nelogičnosti. Anebo se můžeme nechat fascinovat každou jednotlivou scénou, která hýří nápady a zábavou. Takovéhle filmy se zas tak často netočí a já jsem rád, že jsem se naplnění Gilliamova snu dočkal. (05.07.2018)