Zimný spánok

Ceylan pravděpodobně našel dokonalou rovnováhu mezi realismem a stylizací, filmovostí a divadelností. Velkou radost mi poskytl fakt, že jsem ani jednou neměl potřebu porovnávat Zimní spánek s jinými Ceylanovými filmy, jelikož jsem celou dobu pouze pokyvoval hlavou nad tím, že ten film bez problémů obstojí sám o sobě a je přesně takový, jaký měl být - nic nepřebývá, nic nechybí a hlavně je dostatek času řešit v dialozích témata a jejich konkretizované detaily, na které se v 99% běžných celovečerních filmů nikdy nedostane (a ještě zbude prostor na čistě obrazovou a zvukovou kontemplaci). A že je zde opravdu hodně témat k dumání. Masivní a přitom velmi uměřený a jemný, přepečlivě napsaný a výtečně zahraný film. _______S odstupem se to jeví jako film lehce akademický, ale věřím, že je to zde spíše důsledkem cíle natočit monumentální "prýčechovovské" konverzační drama a neexhibovat u toho formou ani přesahem, než úpadkem tvůrčích sil režiséra - zde totiž nic "metafyzického" jako například v Tenkrát v Anatolii být nemá (ale zase, už jenom ty mnohé "ulpívající" záběry na zvířata, aneb "dám je tam, protože se to ode mě čeká...".) (11.10.2014)

„Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.“ Jako číst tlustý (ruský) román. Do detailů prokreslené postavy, spletité vztahy mezi nimi, velmi pomalu (protože téměř od základu) budované konflikty. Od překvapujícího rozbití okna je zřejmé, že se schyluje k velkému zlomu, k fyzickému střetu nebo psychickému kolapsu. Ceylan přitom dokázal zneklidňující pocit, že k něčemu dojde, udržet po celý film, který se důsledně vyhýbá nuceným dramatickým zkratkám, škatulkování postav a zjednodušujícím frázím. Katarze během dokonale antiklimatického závěru bude tím silnější, čím větší úsilí pochopit ambivalentní jednání hrdinů vynaložíte. Odbourání napětí přitom, jako nic v Zimním spánku, není jednoznačné. Někdo smysl bytí možná nalezl, někdo jiný však zřejmě ztratil. Nejen Aydin, „zbytečný člověk“, který se nedokáže probudit ze svého zimního spánku, ale také ostatní postavy jsou „knižně“ mnohovrstevnaté a různě svými slovy a činy obohacují ústřední motiv sebeklamu, nasazování masek a všednodenního herectví na rovině vztahů mezilidských i mezitřídních (k dramatikovi z nejváženějších odkazuje citát z Richarda III., plakát k Antoniovi a Kleopatře v Aydinově pracovně nebo název hotelu - Othello). Přestože film sestává převážně z dlouhých dialogů dvou a více postav, není slovy přetížen. Každá z diskuzí má odlišnou dynamiku (určovanou kromě prudkosti slovních výměn také rozmístěním figur v prostoru a tím, jsou-li zabírány odděleně, nebo každá zvlášť), jiný zdroj napětí vyplývajícího z toho, co jsme se o hovořících osobách z jejich vyslovených myšlenek i z neméně výmluvné mizanscény dozvěděli doposud. Stejně jako Tenkrát v Anatolii, také tentokrát (opět v Anatolii) snímá Gökhan Tiryaki nevlídnou a stejně jako vztahy mezi postavami stále chladnější krajinu coby extenzi vnitřních světů postav, více si ale všímá tváří herců, které nás nejsrozumitelněji zpravují o vývoji postoje jedné postavy ke druhé v rámci dané scény i celého filmu. Díky komplexnímu (a dlouho jsem si použitím slova „komplexní“ nebyl tak jistý jako v tomto případě) scénáři bylo čtení lidských tváří, k němuž Zimní spánek vybízí, podnětné nejen po tři hodiny promítacího času. K úvahám nad etikou a logikou lidského jednání mě podněcuje ještě mnoho hodin po skončení. 85% (13.10.2014)

Málokedy sa dá o nejakom filme povedať, že obsiahol všetko podstatné, s takto čistým svedomím (sic). Ponoril sa do ľudskej duše (reprodukovanej slovami) tak hlboko, až z neho tečie tá zamrznutá voda prúdom. Predstavte si napríklad hádku dvoch natoľko odlišných ľudí, že aj keď jeden z nich pokorne priznáva chyby a chce to podložiť dobrým skutkom; druhý mu neverí, pokladá to za vypočítavé a je ešte viac znechutený. Tento obojstranne krutý rozhovor, má pôdu vhodnú pre život, asi ako step pokrytá snehom. No napriek tomu prebieha medzi osobami, ktoré by mali mať k sebe najbližšie. A poznáme to snáď všetci. Neraz sme stáli na oboch stranách barikády. Bezmocnosť v snahe zvrátiť odcudzenie, je podobná pokusu preraziť múr holými rukami. Je to nemožné, až to bolí. Netreba však zabúdať ani na peniaze, tie sa pletú vždy do všetkého. A viac už len ten starý blázon čas, ktorý najradšej spoznáva lúčenie, zabúda na spomienky, či žije smrťou. Proste život na zemi. A nezáleží na tom, kde je situovaný, všade je totiž úplne rovnaký. Okrem vyslovených extrémov. Ale čo nie je extrém? Extrém je človek. Tvor, ktorý nežije len aby prežil, ale dokáže myslieť, teda trpieť a tešiť sa, a potom zase... Márna lásky snaha, veľa kriku pre nič, každý by sa aj tak občas najradšej pohádal so svojím životom, namiesto iných ľudí. (14.01.2015)

Jen velký režisér se víceméně vzdá dechberoucích exteriérů v okolí Anatolského skalního hotelu, ve kterých by se postavy mohly beze slova pohybovat sem a tam a budovat tak jakýsi obraz vyprázdněné narace, přičemž nepochybuju, že by to byl art jak víno a snad nikdo, až na přívržence doslovnosti, by s tím neměl problém. Ceylan však raději „uvěznil“ své postavy uvnitř a nechal je s bergmanovskou lehkostí odkrývat jejich masky v dlouhých dialogových pasážích otevírajících staré rány. Ven nahlížíme snad jenom proto, abychom nezapomněli, proč jsme vlastně uvnitř a aby byla rozbita ona komornost Spánku, načež Ceylan hledá rovnováhu mezi estetikou filmovou a divadelní, a i přesto, že má film přes tři hodiny, po celou dobu jsem pociťoval hutnost scén, vybroušenost dialogů a hloubku celého díla… (více možná později) (15.01.2015)

Tři a čtvrt hodiny dlouhá expozice k Historii tureckého divadla. Existenciální krize je pěkná věc, ale neměly by se o ní točit filmy s takhle přemrštěnou stopáží. Nádherná kamera, podmanivá první třetina s filmově strhujícími momenty (kámen v okně automobilu, rozhovor s otcem chlapce, návštěva ímána), kultivovaná filmová řeč, která se ovšem utopí v laciné záplavě slov. Zlatou palmu v Cannes vyhrála přepálená orientální konverzačka...zajímavé je, že tvůrci se během filmu v dialozích hned několikrát vymezují proti fenoménu telenovely, ale používají přesně stejné rozmělnění mluveného slova. Ale kdo ví, možná je to odraz blízkovýchodní mentality. Rozchod Aydina a Nihal, zvláštní film o lidech, kteří nejsou šťastní, i když vlastně všechno mají, a kterému schází naléhavost legendárního snímku Asghara Farhadiho... (22.01.2015)