Zimný spánok

Ceylan pravděpodobně našel dokonalou rovnováhu mezi realismem a stylizací, filmovostí a divadelností. Velkou radost mi poskytl fakt, že jsem ani jednou neměl potřebu porovnávat Zimní spánek s jinými Ceylanovými filmy, jelikož jsem celou dobu pouze pokyvoval hlavou nad tím, že ten film bez problémů obstojí sám o sobě a je přesně takový, jaký měl být - nic nepřebývá, nic nechybí a hlavně je dostatek času řešit v dialozích témata a jejich konkretizované detaily, na které se v 99% běžných celovečerních filmů nikdy nedostane (a ještě zbude prostor na čistě obrazovou a zvukovou kontemplaci). A že je zde opravdu hodně témat k dumání. Masivní a přitom velmi uměřený a jemný, přepečlivě napsaný a výtečně zahraný film. _______S odstupem se to jeví jako film lehce akademický, ale věřím, že je to zde spíše důsledkem cíle natočit monumentální "prýčechovovské" konverzační drama a neexhibovat u toho formou ani přesahem, než úpadkem tvůrčích sil režiséra - zde totiž nic "metafyzického" jako například v Tenkrát v Anatolii být nemá (ale zase, už jenom ty mnohé "ulpívající" záběry na zvířata, aneb "dám je tam, protože se to ode mě čeká...".) (11.10.2014)

Zpočátku zajímavý snímek z atraktivního prostředí turecké Kapadocie se postupně utápí v bezobsažných rozhovorech. 1) Parádní prostředí a zajímavé vylíčení turecké mentality jsou hlavní klady. 2) Linka s nájemcem je zajímavá a pěkně zpracovaná. 3) Bohužel však půlku filmu jsem se jen nudil. 4) Rozsáhlé rozhovory, které postavy vedou o všem a o ničem, nejsou hloupé, ale nejsou ani chytré. Jsou takové prostřední... 5) Výstižný koment: Marigold***, JitkaCardova**, F.W.Colqhoun*****. (31.12.2018)

Na Ceylanovi jsem nenašel žádnou chybu, on však našel na mě celou řadu chyb (otupělost, lhostejnost, netrpělivost atd.) a neschopností (delšího soustředění, aktvní, tj. duševní účasti na řešení problémů, vcítění se do motivů jednajících postav atd.) - až tak, že jsem si řekl, zkusím to znovu později, tenhle film si to nejspíš zaslouží... Po čase jsem si zapálil vodní dýmku a do filmu se znovu pohroužil. Chápal jsem složitost vztahu Aydina (alias muže) a Nihal (alias ženy), i všech těch okolních postav, které jejich vztah nejen dokreslovaly, ale žily i svébytným životem. Film se sice (zdánlivě) odehrává na konverzační úrovni, ale to je (zřejmě) jen proto, aby vynikly nečetné akční scény - třeba ta s rozbitým zrcátkem a nebo pálením peněz (obě jsem samozřejmě jako "čtenář Dostojevského" dovedl předvídat - např. v balíku bylo 100 000, neboť právě tolik přinesl Rogožin Nastasje Filipovně). (10.06.2015)

Jít do filmu se skoro 200 minutovou stopáží je pro mě pokaždé obrovskou výzvou, kdo z koho, ale jsem býk, takže jsem se nedala a pustila se do Zimního spánku i když s jistými obavami. Hned na začátku jakoby do mě uhodil blesk při prvních úžasných záběrech na exteriéry, které u mě okamžitě evokovaly Nuriho jiný film Tenkrát v Anatolii. Škoda, že těch záběrů nebylo víc, je to vážně vizuální maxilahůdka. Pak už jen stačilo, abych se naladila na správnou vlnu, nenechala se nikým vyrušovat a ocitla jsem se opět v Anatolii, tentokrát v jednom zajímavém hotelu s jejich obyvateli, kteří mně dělali po celou dobu společnost. Nuri mě dokázal vtáhnout a zapojit do této psychologické, chvílemi až meditativní konverzace mezi jednotlivými osobami, které se prolínaly tak úžasným způsobem a ještě navíc zapojil na maximum i mé emoce, které se co chvíli měnily od nechuti až po silné empatie, či určitou bezmoc. Byla tam jedna chvíle, kdy Nihal mluví upřímně o svých niterných pocitech vzhledem ke svému manželovi a ta se dotkla i mého nitra tak silně, že jsem tam seděla já a ne ona.......naprosto dokonalá výpověď, kde jsem si její slova zapisovala do svého obrazného srdce. Zní to asi pateticky, ale já to tak vážně cítila. A tak Nihal získala veškerou mou empatii, kterou jsem v dané chvíli vlastnila. Herecké výkony všech zúčastněných byly prostě úžasné i když připouštím, že o pár minutek bych to zkrátila. Bylo tam pár míst malinko hluchých, ale můj výsledný dojem je stejně dokonalý. Tak kde jsou další Nuriho projekty, protože po tomto zážitku ho jen tak nepustím k vodě. (24.01.2015)

Jen velký režisér se víceméně vzdá dechberoucích exteriérů v okolí Anatolského skalního hotelu, ve kterých by se postavy mohly beze slova pohybovat sem a tam a budovat tak jakýsi obraz vyprázdněné narace, přičemž nepochybuju, že by to byl art jak víno a snad nikdo, až na přívržence doslovnosti, by s tím neměl problém. Ceylan však raději „uvěznil“ své postavy uvnitř a nechal je s bergmanovskou lehkostí odkrývat jejich masky v dlouhých dialogových pasážích otevírajících staré rány. Ven nahlížíme snad jenom proto, abychom nezapomněli, proč jsme vlastně uvnitř a aby byla rozbita ona komornost Spánku, načež Ceylan hledá rovnováhu mezi estetikou filmovou a divadelní, a i přesto, že má film přes tři hodiny, po celou dobu jsem pociťoval hutnost scén, vybroušenost dialogů a hloubku celého díla… (více možná později) (15.01.2015)