Zimný spánok

Jen velký režisér se víceméně vzdá dechberoucích exteriérů v okolí Anatolského skalního hotelu, ve kterých by se postavy mohly beze slova pohybovat sem a tam a budovat tak jakýsi obraz vyprázdněné narace, přičemž nepochybuju, že by to byl art jak víno a snad nikdo, až na přívržence doslovnosti, by s tím neměl problém. Ceylan však raději „uvěznil“ své postavy uvnitř a nechal je s bergmanovskou lehkostí odkrývat jejich masky v dlouhých dialogových pasážích otevírajících staré rány. Ven nahlížíme snad jenom proto, abychom nezapomněli, proč jsme vlastně uvnitř a aby byla rozbita ona komornost Spánku, načež Ceylan hledá rovnováhu mezi estetikou filmovou a divadelní, a i přesto, že má film přes tři hodiny, po celou dobu jsem pociťoval hutnost scén, vybroušenost dialogů a hloubku celého díla… (více možná později) (15.01.2015)

Žádný jiný film mi tak dlouho nekoloval v žilách jako Zimní spánek. Film, ke kterému se budu vracet za další měsíc, rok, dekádu. Až krutě jsem vyžadoval drsnější emocionálnější zásah v domě Ismaila s Nihal, ale to už by byl jiný příběh (Trier, Haneke). Zimní spánek si dokážu představit jako vůni stránek s nekonečným rozsahem a pokračování (hloubka postav je na tisíc stran). A taky se potvrzuje kvalitní divácké oko viz. hanakonochi, mizunohana, WillBlake. (02.06.2017)

Dost s tím filmem bojuju a ještě asi nějakej čas budu. Je to drama krásně natočené, přesvědčivě zahrané, chytré, ale obávám se, že toho nestihne říct zas až tolik, aby muselo trvat vražedných 196 minut. A že Nuri Bilge Ceylan trpí tak trochu podobnou sebeláskou a sebeklamem jako postava, o níž zde vypráví. Ale jaký vlastně má a může být intelektuální film, jehož tématem je bublina, kterou si kolem sebe intelektuálové vytváří, aby mohli být sami se sebou tak spokojení? Možná právě a jedině takovýto. Závěrečný monolog se mi zdál nepřesvědčivý a neodůvodněný. Možná byl myšlen jako další forma hrdinova sebeklamu, ale natočený mi přišel tak, jako že ho myslí vážně. Zatímco třeba u Života Adele, který v Cannes vyhrál loni a měl podobně bohatou stopáž, jsem cítil, že každý záběr je na svém místě a nevystřihával bych z něj ani kousek, u Zimního spánku cítím, že po zkrácení by z něj pro mě byl mnohem lepší film. Každopádně pro snoby z Cannes ideální kousek i v této podobě. (08.10.2014)

Objevují se tu v komentářích pochvaly, ale i kritiky. Chápu je. Po Anatolii byla laťka nastavená proklatě vysoko. Nuri Bilge Ceylan pro mě i nadále spolu s Abbasem Kiarostamim zůstává nejlepším filmařem, hodnotíme-li vizuální podobu (kamera, zvuk). Tentokrát se však kdoví proč rozhodl pro konverzační film. Sekvence, odehrávající se venku, jsou stále jeho silnou zbraní - dokonale se pohybující kamera (to samozřejmě platí i pro interiéry), skvěle zvládnuté prostorové ruchy (štěkající pes, zvuk kroků), lokace. V rámci vyprávění dobře pracuje s napětím, šokovat umí detaily (intence), kterých si ani nemusíte všimnout. Proč se ale většinu filmu jen naprázdno filosofuje, to fakt nevím. Příkladem budiž asi půlhodinový dialog se sestrou, zatímco Aydin je otočený na židly od notebooku. Argumentace naprosto do prázdna, navíc v turečtině (nezní moc libě). Ztracené tři hodiny a výstraha - příště prosím pojďme zase ven! (23.12.2014)

Be2Can '14 - Volně plynoucí, vizuálně uhrančivé, komorní drama o bývalém herci, jeho manželce, jeho sestře, jeho hotelu, mnoha konfliktech, stárnutí, neporozumění a ztrátě schopnosti konstruktivně a věcně komunikovat, mravních dilematech, kontemplaci a o samotě a osamocení. Nebudu polemizovat na téma údajné změny polohy, posunu poetiky předního tureckého auteura, protože nemám srovnání s jiným jeho filmem. Rád bych se nicméně vymezil vůči tvrzením, která přisuzují filmu jistou divadelnost, resp. možnosti převodu díla na divadelní prkna. To je do jisté míry pravda - je tu spousta dlouhých dialogových sekvencí, jež mají vlastní příběh, vývoj, pointu, ale hlavně vnitřní tenzi, která je doslova magnetizující a nedovolí divákovi ztratit červenou niť. Na druhou stranu podstatnou roli ve filmu hrají turecké reálie (jako výrazový prostředek), jež jsou na míle vzdálené těm z představ většiny lidí. Zimní, bezútěšná krajina kdesi v Anatolii, kde zasněžené pláně v mlžném oparu obklopují hotel ze všech stran, si s ničím nezadá s tou z Angelopoulosových melancholických filmů, symbolem fyzické samoty a vnitřního osamění. A právě o toto působivé vyjádření by byla divadelní hra celkem zásadně ochuzena. [==] Nedá se říct, že by režisér pracoval během nesmírně pohlcujících dialogových sekvencí s dogmatickými tvrzeními. Zaujímá spíše neutrální postoj a nechává diváka pozorovat a rozhodnout se, komu dá za pravdu. Během cyklicky se opakujících rozhovorů (tematicky i lokačně propojených) jde tvůrce takříkajíc na dřeň (emocí), charaktery postav propracovává do hloubky a ty získávají na plastičnosti. Postavy nakonec dojdou poznání, byť každá trochu jinak a trochu jinde. Očekávaný pocit nedořečenosti se na konci bohužel vytrácí. Závěr je příliš doslovný a akademický (a např. oproti Kmenu neustále vrší jednu myšlenku za druhou), což je ale jediná věc kazící dojem na impozantním dílu, jemuž mimo výše zmíněného vévodí intimní atmosféra, vynikající kamera a herecké výkony (především výkon Aydina v podání Haluka Bilginera ve mně bude rezonovat ještě dlouho). Spolu s Kmenem spolufavorit na kinofilm roku 2014. (19.10.2014)