Mefisto

Z třídílné slavné série Istvána Szabó jde o první a z mého pohledu nejsilnější film, který přinesl K. M. Brandauerovi nesmírně vděčnou roli ambiciózního herce, který se stal pěšákem v mocenské hře. Díky ní se z něj definitivně stala velká hvězda filmového plátna. Szabó sice využívá konkrétní historické události a dobové rekvizity, ale vytváří nadčasový snímek o konformitě, manipulaci a kariérismu, která vede ke ztrátě vlastní identity. Szabův ministerský předseda není konkrétní historickou postavou, ale zosobněním mocenské zvůle a člověka na vrcholném postu kterékoli diktatury. Hodně chytrý scénář v řadě detailů ukazuje postupnou destrukci osobnosti a naznačuje, k jak temným koncům mohou vést počáteční kompromisy. Celkový dojem: 100 %. (17.10.2008)

Moje první setkání s tímto panem režisérem dopadlo přesně tak, jak jsem si v hloubi duše přál a už se těším na naše další společné filmové dýchánky. Na čem Mefisto stojí; na výtečném hereckém výkonu Brandauera, dále na přesném pojetí charakterů (i když samozřejmě vede postava Hendrika), a na výborném vykreslení doby a lidí v ní žijících (bolševici, zastánci republiky a nacisté, u kterých se postupně mění jejich postavení). Jistě, ne každého zaujme nejen politická situace 30.let v Německu, ale vše ostatní dokáže zabavit i historického antifanouška. Titulní postava je totiž gejzírem různých poloh; je to slaboch, zbabělec, ale v okamžiku získání těch správných konexí a pozice velký pán, ovládá výborně svoje vystupování, připomíná až chameleona, více než člověkem je v reálném životě též hercem. Jeho ambicióznost jde v ruku v ruce s obezřetností a „vlezdoprdelkováním“, uměním přiklonit se na tu správnou stranu (od nadšeného soudruha přes vydržovaného buržoazního floutka až po s nacistickým režimem spolupracující loutku). Když dostane přes prsty, stáhne se do sebe, změní svoji polohu, způsob vystupování a znovu hledá cestu na výsluní. Přitom všem však má zbytky svědomí, takže ani při kolaboraci není vyloženě zápornou postavou. Navíc, on sám pro sebe je přece jen herec, tak co od něho chtějí, že? Aneb co zmůžou ideologie s proměnlivým jedincem. Jinak, nejen závěr byl velmi symbolickým, fascinovala mě například i scéna, kdy Mefisto soustředěně pozoruje nacistického pohlavára v lóži, na ten tolik říkající a přitom tajemstvím obestřený mrazící pohled jen tak nezapomenu. Chyběl mi snad jen trochu více rozvedený konec, jinak vcelku jasných 5*. A zvláštností je, že snad za celý film nikdo „nepozdraví“ Vůdce, který zde ostatně nikdy není nazýván přímo svým jménem. (25.01.2013)

Stejnojmenná kniha Klause Manna, podle níž byl Mefisto natočen, patří k mým nejoblíbenějším, a proto jsem se nemohla ubránit srovnávání. Musím uznat, že István Szabó odvedl velmi dobrou práci. Adaptace zdařilá, i když i tentokrát vítězí nad filmem kniha. Jinak pro film je stěžejní herecký výkon Klause Marii Brandauera, který Hendrika Hofgena(provinčního herce, jenž se díky schopnosti přizpůsobit se okolnostem stane figurkou nacistů) zahrál tak přesvědčivě, že jsem ani na moment necítila k Hofgenovi žádné sympatie. Neuvěřitelná zbabělost, zlo a prospěchářství OBYČEJNÉHO HERCE... (27.06.2008)

Prečo človek nemôže byť tým, kým byť chce? Otázka pre umelcov a všeobecne citlivých ľudí s hlavou v oblakoch obzvlášť závažná. Divadlo je predsa viac ako režim! A ste si tým istý, pán Mefisto, poslíček jedného nacistického pohlavára? Žena vám utiekla, milenku vám vzali, kamaráta eliminovali a teraz hráte už len pre hŕstku extrémistov hrajúcich sa na Bohov. O pár rokov by to všetko našťastie skončilo, ale to vy ešte neviete. Chcete robiť proste to čo vždy a zmenené podmienky nechápete, ale akceptujete. Bábka na šnúrkach diabla predsa nemôže konať anjelské skutky. A opona bude stále bolševicky červená. Bola to zmätená doba, čo už len mohla urobiť s jedným človekom, ktorý vníma a cíti? Má si udržať vysnenú prácu, alebo slobodu? Zachovať si divadelnú masku, ktorá sa dokáže zmeniť na čokoľvek, alebo vlastnú tvár? Samé existenciálne otázky, niet sa čomu čudovať, že ďalšou jeho veľkou rolou bol Hamlet. (20.04.2014)

Neopakovatelný stylistický prožitek. Szabó inscenuje záběry zdánlivě konvenční metodou, ale jejich vnitřní dynamika je zkrátka úžasná a vyprávění se napříč velice krátkými a intenzivními scénami posouvá v ohromném tempu, přestože tomu interiérový komorní rámec na první pohled vůbec nenapovídá. Dialogy jsou často utnuty v jejich průběhu a kompozičně přeneseny do další scény, čímž nás film nutí přemýšlet a neustále udržovat pozornost, což se mu daří opravdu po celou dobu, nehledě ještě na to, jak jsou dialogy samotné neskutečně chytré a vtahující. Také významově snímek plně dostává své legendární pověsti, když hrozivou nemorální mašinerii popisované doby vztahuje k divákovi prostřednictvím rozpolcené a průběžně obměňované osobnosti titulní postavy, zpočátku bohémské, poté naivně idealistické a nakonec zcela zhrzené, díky čemuž se mu daří hutně smazávat i ve scénáři několikrát zmiňovanou propast mezi "publikem a jevištěm". Přestože nepropukly naplno deprimující události, v jejichž příchod jsem tajně doufal, knedlík v krku jsem i tak soustavně pociťoval a během vynikající závěrečné scény mě vyloženě zamrazilo... A to je správný ;) (08.12.2016)