Homár

Známými herci obsazený a v jádru poměrně srozumitelný příběh zakázané lásky sice je divácky nejpřístupnějším Lanthimosovým filmem, ale současně satiricky srovnatelně ostrý, vizuálně vyhraněný a žánrově nezařaditelný jako jeho dřívější tvorba, určená výhradně pro festivalový okruh. ___ Užití statických záběrů, vybledlých chladných barev a úryvků smyčcových kvartetů z klasických skladeb dodává absurdní zápletce znepokojivé podtóny a připravuje nás na projevy pudové agrese, šokující i navzdory tomu, že většinu z nich přímo nevidíme. Scény smrti a umírání jsou přitom natočeny se stejným chladem jako dialogy, odříkávané herci bez náznaku jakékoli emoce (což je činí ještě vtipnějšími). Humr je v důsledku divný také tím, že na svou divnost neupozorňuje. Transformace lidí ve zvířata se zdá být stejně samozřejmou, jako pravidelné pořádání honů na samotáře. ___ Každý protest má ale svá vlastní pravidla, která mohou být nakonec stejně restriktivní jako ta, proti nimž jsme se původně vymezovali, což je vidět ve druhé polovině filmu. Ideologii páru nahrazuje ideologie krajního individualismu. Kdo v hledání partnera neuspěl je paradoxně trestán tím, že si partnera najít nesmí. Největší zlo zde podobně jako v Mechanickém pomeranči spočívá v nemožnosti svobodné volby. Kdo ztrácí možnost rozhodovat sám za sebe, přichází zároveň o svou individualitu. Přesně to je cílem všech represivních systémů, včetně toho, který pro svůj film vymyslel Lanthimos. ___ Tím, že Lanthimos prospěchářskou logiku mezilidské interakce dovádí do extrémů, obnažuje mechanismy, díky kterým alespoň navenek fungují nejen vztahy, ale v podstatě celá společnost. Člověk je podle jeho pochmurné vize odsouzen k nesvobodě vyplývající z nepolevujícího strachu, co si o něm (po)myslí druzí. Alespoň krátkodobým řešením neuspokojivého partnerského soužití je vymyšlení vlastního způsobu komunikace, který se neřídí dominantní ideologií a nevychází z pravidel, jež jsou sociálním konstruktem (ačkoli je vnímáme jako něco přirozeného). ___ Hermeticky uzavřený člověčí mikrokosmus Lanthimosovi stejně jako ve Špičáku a Alpách slouží na způsob experimentální laboratoře, ve které se dějí myšlenkově podnětné věci, jež ale dost dobře nedrží při sobě z vypravěčského hlediska. Částečně šlo jistě o záměr. Užití různých zcizovacích prostředků (vševědoucí vypravěčka, kontrapunkt hudby a obrazu) nás neustále vytrhává z vyprávění, znemožňuje nám, abychom si film jednoduše užili. Postupně ale může přerůst v nezájem o postavy i toho, čím procházejí. ___ Úvahy, k nimž Humr inspiruje, nás zaměstnávají více než příběh, který vypráví. Dokladem, že lze natočit zábavný, divácky relativně přístupný a emocionálně vtahující film, který si zároveň od postav drží patřičný odstup a ve výsledku pracuje více s myšlenkami než s emocemi, je pro mne z nedávna Anomalisa. Její hrdina je rovněž trestán za své osamocení, jen méně viditelným způsobem než David. 80% Zajímavé komentáře: Anderton, ScarPoul (03.04.2016)

(50th KVIFF) Jeden ze tří nejlepších filmů, které jsem letos ve Varech viděl. Příběh z totalitního světa, kde lidé musejí být zpárováni, jinak budou proměněni ve zvíře vlastního výběru. Hrdinu Davida opustí manželka - proto je odvezen do Hotelu, kde má zhruba 45 dní na to, aby si za ni našel náhradu. Po neúspěšném pokusu o zpárování s necitelnou ženou uteče do lesů, kde se spolčí se Samotáři, kteří neuznávají pravidla párování. Vyznávají opačný extrém - trestají totiž jakékoli náznaky dvoření a lásky. Bizarní počin bizarního řeckého režiséra Lanthimose, který nás před lety překvapil svým Špičákem a zklamal Alpami. Myslím že můžu s jistotou říct, že Humr je prozatím jeho nejlepší film. Popisek sci-fi je lehce mimo - proces proměny člověka na zvíře se nijak neřeší, jedná se prostě o vyobrazení zvrácených totalitních režimů, v nichž existují nesmyslná pravidla, jejichž nedodržování se trestá nesmyslně přísnými způsoby. Lidé zde ztratili své lidství, mluví jako roboti, konají nesmyslné rituály a rozhodují se podle nesmyslných kritérií. Celý film je vyprávěn velmi odosobněně. Dění je vypravěčkou i samotnými postavami komentováno nezúčastněným, lakonickým způsobem. Zvlášť první polovina filmu, odehrávající se v Hotelu, je geniální, v ní Lanthimos využívá daný námět až na dřeň, inscenuje jednu nezapomenutelnou scénu za druhou (mimochodem, ten film je občas strašně vtipný - pokud jste naladění na podobnou vlnu). S přesunem do lesů ke skupině Samotářů film trochu zeslábne, protože kamicko-znepokojivou satiru začne prokládat i (ne tak divácky zajímavým) vývojem tajného vztahu mezi Farrellem a Weiszovou. Neznamená to ale, že by druhá polovina byla prosta výborných scén. 90 % (11.07.2015)

The Lobster je přehlídka zvrácenosti, kdy single osoby jsou převáženy do hotelu a pokud si do 45 dnů nenajdou životní lásku, jsou zabiti a přeměněni ve zvíře dle svého výběru, před čímž taky často utíkají do lesů a schovávají se před hotelovým personálem, který je občas chodí lovit. Toť děj ve zkratce. Farrell ujde, ačkoliv to určitě není jeho životní role, děj je mega bizár, první půlhodina rozehrává podmanivě, ale současně nevnucovaně zajímavou hru a stanovuje pravidla světa, občas má film zvrhlý futuristický podtón a jindy zase zábavné až parodické vtipy. Bohužel to celé působí tak zvláštně, nedotaženě a hodně nejistě, přičemž jde vidět, že nápad a originalita zde jsou, nicméně převedení do ideální filmové podoby už je horší. Nejspíš se není čemu divit, celý tenhle koncept je dost šílený a osobně si myslím, že “líp” by to udělat ani nešlo, ale to ne proto, že by byl film tak dobrý, ale jednoduše proto, že tahle věc ani zfilmovat nejde. Na jednu stranu odvážný režisérův krok, na druhou stranu nedotažená záležitost, která bude divákovi dlouho vrtat hlavou. Těžko hodnotitelné, ale výsledný dojem je spíše negativní - mám jednoduše z filmu pocit, že se snaží tvářit až moc seriózně a chce být brán vážněji, než ve skutečnosti působí. (15.10.2021)

Yorgos Lanthimos patří nezpochybnitelně mezi nejnápaditější scénáristy současnosti. Velmi pozitivně oceňuji, že má výrazný autorský rukopis a nestaví své filmy podle zaběhnuté šablony. Každý jeho snímek je skutečně jedinečným zážitkem. V tomto filmu vystavěl naprosto šílenou verzi antiutopické společnosti a postavil proti sobě dva extrémy současného partnerství. Na jedné straně je zoufalá snaha lidi párovat a na straně druhá je zoufalá snaha lidem párování nedovolit. V podstatě pouze radikálně zextremnil současný stav ve společnosti a nechal tak krásně vyniknout jeho nedostatky. Tímto nápadem si připravil půdu pro něco těžce šíleného. Tradičně nechyběl ani kopec černého humoru. Přitom je to celé tak jednoduché. Člověk se pouze potřebuje naučit být šťastný a spokojený sám, nebýt na nikom závislý a nikoho nepotřebovat. Teprve tehdy má smysl se poohlížet po drahé polovičce. Jen ten, kdo dovede být maximálně šťastný sám, dovede být šťastný i v něčí každodenní společnosti. Ve všech ostatních případech vstupem do vztahu pouze odjistí pojistku tikající bombě. Lepší tři kousky. (30.04.2018)

Podivnost nad podivnosti. Neustále mi to připomínalo Never Let Me Go namíchané s artovými Hunger Games pro hipster dospěláky. První půlhodina je převelice zajímavá a byl jsem v očekávání toho, co přijde dál. Zvlášť když jsem měl před sebou to nádherné vizuální podání (opravdu to vypadá jako skvělý příklad toho, jak za pár šupů natočit obrazově, především pak barevně působivý film). Jenže ve chvíli, kdy hlavní postava opouští hotel, se příběh noří do toporné kaskády pseudoartových scének, které se pohybují na pokraji sebeparodie. To navíc od počátku filmu podporuje absolutně nucený a nepřirozený hipster vypravěč v podání Rachel Weisz (kterou mám jinak velice rád), který se nám snaží sdělit, jak se Colin Farrell cítil při utírání zadku na záchodě. Můj vztah k filmovým vypravěčům je veskrze kladný, ale už i já jsem pochopil, že dovolit si mít ve filmu vypravěče, je velké umění a kumšt. Humr se tak u mě potácí někde na pomezí zajímavého nápaditého pokusu a trapného kýče. A nezachránila to ani Léa Seydoux, kterou si již definitivně přidávám na svůj zalaminátovaný seznam celebrit, se kterými se můžu vyspat. 6/10 (08.01.2016)