Kukuričný ostrov

Nedokážu intelektuálně prožít film o tom, jak si stařík postaví kůlnu a vypěstuje kukuřici uprostřed řeky. Skoro němý film, vcelku chápu, že ten dramatický boj o přežití některé povahy naměkne, ale já mám prostě pocit, že to natočili evropskému publiku, aby padla nějaká ta zvláštní cena poroty. Pro mne nic moc. 55% (18.10.2015)

Rochnění se v poezii prostého života. Je to pěkné, je to fotogenické, svým způsobem opojné. Do značné míry strašně nevěrohodné. Jeden těžko nepodléhá tváří v tvář adoraci čistoty života v přírodě hnidopišství: proč dědek drží pádlo jako poprvé v životě? Proč není ve výbavě JEDINÝ předmět, vyhlížející jako produkt 21. století? Muka mi navozovalo zejména dědovo počínání při stavbě chatrče - a to prosím nejsem žádný kutil. Ještě nepatřičněji působilo mlčení, k němuž prostě nebyl jiný důvod než tušené přesvědčení tvůrců, že pěstitelé kukuřice, nemajíc přístup k drbům na internetu, trpí deficitem konverzačních témat. Křečovité lpění na prostotě, doprovázené skoro hipsterskou posedlostí vintage-lookem, rušilo natolik, že jsem se na prvobytně pospolnou autenticitu napojoval jen se značnými obtížemi. Byla by z toho ale hezká reklama na oudoorový hadry. (11.04.2015)

Věřili byste, že lze natočit příběh, kde hlavní roli hraje ostrov kdesi na řece při úpatí Kavkazu? A na tom ostrově se zabydlí dědeček s vnučkou letos, stejně jako loni a dá-li Bůh i příští rok. Věřili byste, že se může celý film točit kolem toho, jak si staví z fošen dům a střechu z rákosí, jak se starají o mladé výhonky a čekají na kukuřičné klasy? Věřili byste, že jde takřka se zatajeným dechem sledovat dvojici, co nepotřebuje komunikovat slovy? Zatímco zpoza stébel kukuřice zní tklivá a silná píseň. Píseň o samotě a odloučení. Píseň o kráse a tíze života. Píseň o lásce a dospívání. Kukuřičný ostrov, filmový zázrak posledních let. (17.08.2017)

Jeden z nejlepších filmů poslední doby, ať se jde Hollywood schovat hodně hluboko pod zem. Krásný lyricko-dramatický příběh o boji člověka s přírodou na hranici mezi Abcházií a zbytkem Gruzie, připomínající vzdáleně novelu Stařec a moře. Starý muž a vnučka jsou spolu takřka doslova pobytem na malém ostrůvku uprostřed řeky, kde si postaví dřevěnou boudu a všude kolem zasejí kukuřici, aby pak v okamžiku sklizně přišla povodeň, která spláchne celý ostrov a sotva se zachrání mladá dívenka, která na ostrově prožívá osudový přechod od dítěte v ženu, symbolizovaný panenkou, kterou si přiváží s sebou, a prvními menses i skotačením s nepřátelským vojákem, jemuž s dědou zachrání život. Nádherný zážitek. A že to nemá žádný děj? Naopak, ten děj je hluboký, jenže jej člověk musí prožívat s sebou. Prostě film z těch nej nej nej! (14.01.2015)

Principem filmu/světa je směr jeho točení. Je to navýsost individuální princip, který buďto funguje (Flakotaso ** to u tohoto filmu popírá) nebo - jak říkám já - mezi filmem a divákem přeskočí jiskra a nebo nepřeskočí - u mě u tohoto filmu zajisté přeskočila (tedy jiskra). Film se buď točí správným směrem nebo prosti srsti.... Přestože se zde jedná spíš o poetický než epický, a spíš symbolický než realistický film, chtěl bych se zamyslet právě nad některými reáliemi: Děda byl domácí a zajisté věděl, že se jedná o "sezónní" ostrov, vždyť na něm nerostl keříček ani travička. Přesto ale, aby nejprve zasel (bylo třeba i rýt?), začal budovat dům dvakrát tak větší, než bylo třeba na dvě postele, stůl a ohniště. Také se sklizní příliš otálel, mohl přece sklízet před 14 dny za sluníčka, kukuřice už byla zralá... Ani mravoučnou stránku bych nezlehčoval; 1. děda - ať se mi to líbilo či ne, dělal všechno s naprostou jistotou, nikdy nezaváhal, spolehal se jen na sebe věřil si, že dokáže to, co si předsevzal. 2. holka - zpočátku, netečná až tupá, se postupně stávala skutečnou hospodyní. (12.12.2017)