Nonstop party

V čem je film Nonstop párty zajímavý a ohromně originální? V tom, že vypravěč, onen sebestředný reportér, je zřetelně uvnitř příběhu a účastní se ho. Jenže s tímhle zjištěním se pojí dva paradoxy. Pokud je skutečně uvnitř příběhu, pak adresát, ke kterému se obrací (posluchač), by měl být také uvnitř. Přesto se reportér neustále obrací k nám. Jak to? To je umožněno díky tomu, že má film blízko k dokumentu. A s tímhle zjištěním přichází druhá skutečnost, a to ta, že vypravěč se vlastně zas tak příběhu neúčastní, že přestože je vyobrazen (reportéra jasně vidíme), jeho funkcí je spíš budovat příběh „zvenku" (z pozice strůjce obrazů) a mapovat manchesterskou hudební scénu. Výsledek je ten, že reportér se příběhu částečně zúčastňuje (žije v něm, ovlivňuje ho a vidíme ho) a částečně nezúčastňuje (místy cítíme, že jen vypráví). Co z toho všeho vyplývá? Že teoretik Gérard Genette bude muset přepracovat svoje teorie. ____ S reportérem se pojí ještě tři další věci. Za 1, má přebujelý ego a přetlačuje se s kapelami, o nichž vypovídá, a mnohdy je svým namistrovaným akcentem totálně vyšoupne mimo „rámec obrazu“. Ten dandy, jinými slovy, si zřejmě myslí, že je důležitější než Sex Pistols. Za 2, má reportér mnohem blíž k PR managerovi a sociálním „Watergate“ inženýrovi než k nějakému pokornému Rabovi. A za 3, sice zdůrazňuje, jak je serious a svědomitě sestavuje manchesterskou scénu (zdravím Janu Kománkovou), jenže víceméně to jeho lavírování mezi mýtizací a demýtizací vede k tomu, že člověk má o pravdivosti dokumentu silný pochyby. Všechny ty tři body je ale třeba vnímat jako důkaz zajímavého konceptu filmu, ne jako negativa. ____ Téměř všechny scény ve filmu jsou prvotřídně zinscenované, což je daný tím, že nemají ostrý začátek ani konec a že se ve většině případů ocitáme tzv. uprostřed dění. Krásně to udržuje chod filmu. ____ Nonstop párty mě, nezastírám, chytnul za koule. Jede na stejný vlně jako Velvet Goldmine, Trainspotting nebo Human Traffic a s Ianem Curtisem se vypořádává asi tak desetkráte lépe než šablonovitý Control od image-makera Depeche Mode, Antony Corbijna. (28.09.2008)

Kdo neví, co na hudební mapě Evropy znamená Manchester, může to brát jako doučování. Kdo to ví, nemá co řešit. Hnidopichy upozorňuji, že je to jen hraný film a ne dokument. Jinak zábavný pohled na to, jak (ne)funguje hudební byznys se zasvěceným průvodcem a hudbou od Sex Pistols přes Joy Division až po rave. (15.04.2003)

Jaké to úžasné vcelku zapomenuté období. Hlavně u nás. Pokud někomu oznámím, že mám rád krom tohohle a tamtoho ještě new wave, tak nedostanu reakci ani po vyjmenování kapel. Factory je na mém žebříčku 'chtěl bych zažít' za Cavern Clubem a Wembley. Cooganova pohlednice z výletu do historie je bohužel (bohudík) asi jen pro lidi, kteří mají aspoň základní povědomí o tomto období. -"Factory Records are not actually a company. We are an experiment in human nature." (19.12.2011)

Tak tohle je vážně film pro zasvěcené znalce brtské hudební scény. Já k nim nepatřím, takže můžu ocenit leda Stevea Coogana. Ale ten vážně stojí za to! Skvěle vyhmátl rétoriku tehdejších moderátorů BBC: nijak se netvářit a mluvit jako s plnými ústy mokrého toaletního papíru. Tohle uměli skvěle vystihnout Pythoni a možná není náhoda, že mi Nonstop párty nutkavě připomíná film Erica Idlea Rutles. 60% (04.11.2005)

Při srovnání s Control je tento film hodně slabý. Coogan sice dělá co může a dělá to dobře, sám ale film neutáhne. Místy to trošku nudilo. Nemůžu si pomoct, ale hlavní hrdina byl podle mě lůzr, kterému nic moc nevyšlo, neměl na nic čich, ale ve správnou chvíli a na správném místě se přimotal k okamžiku, kdy vznikl nový způsob života. Škoda, že to částo ztrácelo tempo a závěr šel taky do ztracena. (01.08.2009)