Osem hrozných

Velký tarantinovský revival a po dlouhé době film, za který by mi nebylo líto zaplatit vyšší vstupné (ještě raději bych jej ovšem dal za projekci ze 70mm kopie). Tváře známé z předchozích filmů, návrat ke komornímu „whodunit“ pojetí Gaunerů (přestože epické ustavující záběry a nápadité využívání členitosti prostoru vyniknou nejlépe na velkém plátně), odkazování k vlastnímu univerzu (tabák Red Apple), členění do kapitol (které kromě rytmizace vyprávění slouží k odtajňování nových informací a přesměrování diváckých očekávání), nechronologická organizace vyprávění (nerozbíjející film, ale přispívající k jeho celistvosti), vizuální i motivické odkazy ke spaghetti westernům (Jackson stylizovaný jako Lee Van Cleef) nebo westernům Johna Forda, stejně jako ke (slapstick) splatterům nebo Carpenterově Věci, variování vyprávěcích schémat z blaxpoitation nebo samurajských filmů, nikoli jednotlivé scény, ale skoro celý film založený na čekání (nás a postav) na to, co se stane (a když se konečně něco stane, provokativně přichází – v roadshow verzi – přestávka, po které následuje flashback s godardovským autorským komentářem) a zda se v závěru ukáže, že spolu některé postavy byly propojené i jinak než řetězem. Právě neustále oddalování akce a dialogické natahování scén akce prostých, jimž trpělivost svých diváků rád pokoušel již zmíněný Godard (viz výsostně retardační scéna z U konce s dechem s Belmondem a Sebergovou žvanícími v hotelovém pokoji), dělá z Osmi hrozných unikátní film nejen v kontextu současné hollywoodské produkce, nabízející diváckou satisfakci mnohem rychleji, ale i Tarantinovy tvorby. Sadisticky dlouhou předehrou není jen první polovina filmu. Různé zdržovací taktiky režisér uplatňuje od začátku do konce a ještě postavy nechává, aby na to provokativně upozorňovaly (Let’s slow it down). Bez ohledu na množství rozpoznaných (sebe)referencí jde o mistrně napsaný a zahraný film, v němž do sebe nakonec vše elegantně zacvakne, jen to záměrně trvá déle než by bylo třeba, a který by jen zdánlivě fungoval stejně dobře jako divadelní hra (své divadelní aranžmá si film uvědomuje a s chutí jej tematizuje). Většina postav hraje nějakou roli a film velký díl svého napětí těží z nevědomosti postav/diváka, kdo tahá za který konec provazu. Přestože prolhané svině jsou v zásadě všichni (kdo není, dlouho nepřežije), vaše sympatie se budou neustále přesouvat od jedné postavy k další podle toho, co vám o ní Tarantino prozradí. Stejně velký podíl na dynamice filmu jako minuciózní redistribuce moci (tkvící nejen v tom, kdo má v ruce nabitou zbraň, ale také v tom, kdo co ví – viz celá čtvrtá kapitola) mají rychlé dialogy, energické herectví a pohyb kamery (vedoucí naši pozornost k důležitým motivům), nasvícení, přeostřování, práce s hloubkou (výškou a šířkou) prostoru nebo střih (zohledňující, kdo se na koho a jak dívá). Osm hrozných by ještě víc než Nespoutaný Django chtělo být politickou alegorií ve stylu podvratných counterculture westernů ze 70. let, upozorňující nepříliš citlivými prostředky na paralely mezi rasismem a kapitalismem. Doslovnost ideologické roviny filmu (hlášky jako „Když mají černí strach, bílí jsou v bezpečí“, rozčlenění baru na jednotlivé americké státy) kontrastuje s mnohem jemnějšími prostředky, jimiž Tarantino vyvolává napětí, vytváří stísňující atmosféru nedůvěry a sděluje podstatné informace o tom, kdo je čí spojenec nebo nepřítel. Přesto jde o znamenitou alegorii, podávající velmi znepokojivý a ne zcela jednoznačný komentář k různému pojetí práva a spravedlnosti. Tarantino natočil extrémně nihilistický western, který zdárně vytváří ovzduší doby, ve které lidi sjednocuje hlavně nenávist vůči společnému nepříteli. Především ale oplývá vypravěčskou obratností nejlepších románů Agathy Christie. Věřím, že stejně jako ony, také Osm hrozných bude s postupem času jenom zrát. 90% Zajímavé komentáře: Arbiter, Triple H (08.01.2016) (menej) (viac)

Přístup Tarantina k jeho Osmi hrozným se dá přirovnat k souloži dlouholetých partnerů. Znají své libůstky, ví, co na druhého platí, během let zdokonalili techniku, už nespěchají, ani si dávno nemusí nic dokazovat, ani o nic bojovat. Zároveň je ani nenapadne zbavovat se svých kontroverzních praktik a ani v nejmenším necítí potřebu podřizovat se obecným normám a požadavkům dobrých mravů. Izolovaností prostředí a omezeným počtem postav, které si vzájemně nevěří a hledají mezi sebou "slabý článek", mi snímek připomněl Tarantinovu prvotinu. Tady i tam jde především o obnažování charakterů v mezní situaci. Zhruba 3/4 filmu sledujeme osm postav odřízlých sněhovou vánicí ve srubu uprostřed hor od civilizace. Všichni mají zjevné i utajené důvody být ve střehu, tříhodinová stopáž je vyplněná dialogy, někdy zdánlivě banálními, jindy prošpikovanými nekorektností, vulgarismy a rasistickými poznámkami. Pro řadu diváků může jít o trýznivou nudu, ale v tomto ohledu s Tarantinem problém nemám. Je totiž příliš zkušený filmař na to, aby vyplnil čas statickými záběry a nudou. Je filmařsky natolik vynalézavý, že dokáže mistrovsky dávkovat napětí a z minima, které se mu nabízí, umí vytěžit maximum. Může se konec konců opřít o silnou hereckou sestavu, která hraje s nadšením a pokládá si za čest být u toho. Herci skládají hold kultovnímu režisérovi, baví je to a s rozkoší lehounce přehrávají, aby zvýraznili vesměs záporné charaktery. Režisér divákovi předvádí rafinovanou hru kočky s myší. Jenže v tom se skrývá první kámen úrazu. S rozuzlením se ukáže, že ta hra je poněkud samoúčelná, resp. nedává valný smysl. Je to, jako by se padouch snažil krkolomným způsobem prokopat do domu, který nikdo nehlídá a nezamyká. Ke kýženému výsledku se dalo dopracovat výrazně méně komplikovaným způsobem, ale to by byl jiný film pro odlišné publikum. Druhý problém, který ovšem početné skupině Tarantinových fanoušků vadit nebude, je zobrazování násilí. K Tarantinovi vždycky patřilo a jeho typickým scénáristickým a režijním znakem je využívání násilí coby zdroje humoru. Na druhou stranu právě v Osmi hrozných je zřetelně vidět, že Tarantino nedospívá. Ta samoúčelnost některých scén je do očí bijící. Muž, který má proti sobě několik potenciálních protivníků a měl by šetřit každý náboj, který se mu vzápětí může hodit k přežití, s rozkoší promění hlavu mrtvoly v krvavou kaši. Proč? Prostě proto, že zkrvavená podlaha a zbytky tkání všude kolem vypadají efektně. Tohle prostě vydýcháte, nebo se seberte a jděte dál. Za sebe i přes zmíněné výtky říkám, že je to nejsympatičtější a nejzajímavější Tarantino od Jackie Brownové. Tarantino má pořád ještě co nabídnout a ta jeho divoká pulpová estetika spolu s hereckou brilancí zúčastněných stojí za vidění. Za zmínku stojí Jennifer Jason Leigh, která už je ve věku, kdy se hollywoodským herečkám agenti často neozývají, a tohle je příležitost, kterou si nenechala ujít. Celkový dojem: 60 %. Dodatek po shlédnutí Djanga, kterého jsem dosud nerozdýchal: nemám důvod měnit své tvrzení, že Osm hrozných je nejlepší Tarantinův snímek od Jackie Brownové. Jenže ani tenhle poznatek nic nemění na tom, že jeho snímky jsou zatížené manýrou, sebestředností a snahou zavděčit se předpokládaným očekáváním svých fanoušků. Dlouhá scéna, kde major Warren šťavnatě popisuje popravu syna jižanského důstojníka, si za svou pokleslost čtvrtou hvězdičku prostě nezaslouží. Tarantino opětovně dokazuje, že nemá limity v podlézání laťky dobrého vkusu. (28.01.2016) (menej) (viac)