Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

(LFŠ 2014) Geniální dokumentární, hudební film, solidní, vtipný, krásný...Nick Cave je skvělý, mohla bych jeho hlas poslouchat pořád dokola a neomrzel by mě, už jen ten trailer mám dost ráda a o to víc, celý film....Super, toto se moc povedlo, jeden z nejkrásnějších zážitků na LFŠ! Tak ahoj v říjnu, Nicku! (07.09.2014)

Sonda do duše vynikajícího umělce, jakým Nick Cave bezesporu je. Ten chlap co za svůj život dokázal jen potvrzuje jeho účast na první příčce všestraných umělců - po hudební stránce i spisovatelské, nebo malířské. Je to prvotřídní Formát! A poslední song, kterej zazní v tomto dokumentu je odzbrojující! Vidět ho naživo, tak už asi neprocitnu...Pro fanoušky jasná povinnost, pro ostatní určitě dobrej tip udělat si svůj názor na tohoto pána. (28.10.2014)

Nick se probouzí do dne s číslem 20 000, kdy přestal být lidskou bytostí. Už dlouho jsem neviděla dokument, který by tak uspokojivě, jak svým obsahem, tak svou formou, představoval jedinečnost známé osobnosti. Nick Cave se zpovídá stejným způsobem, jakým vytváří vlastní hudbu, která ztělesňuje neodmyslitelnou část filmu. Doplňuje myšlenky existenciální a vzpomínky, utvářející specifický svět, čímž se odlišuje od dokumentů mluvících pouhými fakty, zapomínajíc na myšlenky. Když chcete někoho doopravdy poznat, zajímají vás v první řadě fakta? Samozřejmě se pracuje s na první pohled znatelnou stylizací scén, jako by směřoval k filmu hranému, opět to ale vystihuje charakter Cavea jakožto tvůrce. "I made something good, something bad... so, what's the deal?" (11.07.2014)

Není to stavění na piedestal, není to dokument z natáčení, není to sledování mluvících hlav. Jen Cave, jezdící svým autem a trochu nostalgicky vzpomínající na svou minulost, tahá střípky z archivu jak milé králíky ze svého feťáckého klobouku, a mezi tím dělá to, co celý život - tvoří. Protože heroin, alkohol, ženy, sláva... přes to všechno, největší drogou pro něj stejně vždy byl psací stroj, tužka, noty, klavír. Dokonalá hudba, vyvěrající z jeho démony posedlé duše a vzpomínek na životy, které prožil ve svém dětství, na cestách, i ve vlastní hlavě. Pro Caveofily orgasmus. 8/10 (02.01.2015)

Ech Nicku, tohle bylo naprosto neočekávané a taky to nejhorší, co se mohlo stát, tohle byla nuda! První půlka byla skoro k nepřečkání a těch pár pěkných okamžiků (zejména ty úplně civilní chvíle), včetně strhujícího závěru (Jubilee Street) už to nezachránilo. Archiv, kde se zbožnou uctivostí a v bílých rukavičkách berou do rukou ohmatané paperbacky a fotografie a naslouchají odbornému výkladu a identifikaci; fanynky a fanoušci pod pódiem v naprostém vytržení z blízkosti jejich boha; nesmírně seriózně pojaté sezení s psychologem (nebo to snad byl novinář?). A v závěru s prostřihy do minulosti rostoucí smutek z toho, že tam kde si vystačil v minimálním složení teď potřebuje k umocnění smyčce, velkolepý orchestr a dětský sbor. Grindermana na tebe, Nicku! PS: Blixa už nám taky zatraceně sešel a koneckonců ani ta jindy tak vystajlovaná Kylie nezastře drobné vrásky v obličeji. Všichni holt stárneme a měkneme, tomu říkám resumé. Ach. (27.01.2015)