Anomalisa

Lost in Translation je len jeden a vždy bude v mojej top 5 a teraz neviem či je len náhoda, že tak často ma napadal tento skvost pri pozeraní Anomalisy. Forma je perfektná a kreatívna (však Kaufman, nie?!:) Nápad s hlasmi je perfektný a kreatívny jak sviňa (však Kaufman, nie?!). To čo priam zaráža v rámci obsahu, je v princípe tá nekomplikovanosť deja, postáv, prostredia (toto, že je Kaufman?!), pričom efekt je (pre mňa) maximálny, Jednoduché, maximálne silné, ľudské, psychologické... s odstupom času a po tom, ako dojem "dozrel" dávam plnú paľbu *****! (13.09.2016)

Živě působící, ale vyjma protagonisty znepokojivě stejné loutky Kaufmanovi umožnily zatím nejdůslednější rozvedení jeho záliby v externalizaci vnitřní zkušenosti člověka. Tentokrát člověka, kterému osoby cizí i blízké splývají v anonymní dav, o nějž ztratil jakýkoli zájem. Telefonát s manželkou a synem, zajímajícím se pouze o to, zda mu otec již koupil nějaký dárek, přitom prozrazuje, že lhostejnost je to oboustranná. Michael ale nepřestává rozumět jenom druhým. Nechápe už ani sám sebe. Hrdinova existenční úzkost kombinovaná s krizí identity dosahuje vrcholu, když prázdně hledí do koupelnového zrcadla, neschopen ovládat své mimické svaly. Před ztrátou tváře jej na poslední chvíli zachrání hlas zpoza dveří, lišící se od hlasů všech ostatních. ___ Lisa představuje v Michaelově předvídatelném světě zaměnitelných lidí anomálii, bytost s vlastní individualitou. Teprve ona dává význam frázi o jedinečnosti každého člověka, kterou Michael rád používá na svých přednáškách, aby manažerům velkých společností pomohl zvýšit produktivitu. Přenášení firemních strategií do mezilidských vztahů je pro Kaufmana jedním ze symptomů odcizení ve společnosti založené na oboustranně výhodných transakcích a neustálém generování zisku. Lidé zapojení do výrobního procesu se stávají mechanickými loutkami s falešnými úsměvy a bez vlastní jedinečnosti. Lisa, nevyznačující se nezvyklou krásou, inteligencí ani zvláštními zálibami, však dokládá, že lékem na apatii není nalezení někoho výjimečného, nýbrž docenění toho, co je výjimečné i na někom zdánlivě obyčejném. ___ Po Kaufmanových předchozích filmech, které diváka zaměstnávaly svými zapeklitými narativními konstrukcemi, překvapuje Anomalisa vypravěčskou přímočarostí. Zároveň ale neustále znejišťuje nejednoznačností svého fikčního světa, stejně nestabilního jako hrdinova osobnost. Navenek funguje podle stejných pravidel, jaká známe z vlastního života. Místy se v něm ale objevují znepokojivé trhliny. Kromě toho, že všichni kromě Michaela a Lisy vypadají a mluví stejně, protagonista jako kdyby si v jistých chvílích uvědomoval, kým ve skutečnosti je – tedy loutkou. Když v závěru filmu smutně hledí na porouchaný japonský automaton, který synovi koupil v jednom obskurním sex shopu, zdá se, že jde o jedinou „bytost“, která mu v jeho vlastním domě alespoň trochu rozumí. ___ Dovedné oscilování mezi fádní realitou, snímanou v odměřených dlouhých záběrech s velmi pomalými jízdami kamery, a zlým snem, který se svou absurditou vzpírá rozumovému uchopení, přenáší existenční nejistotu postav také na diváka, jež je nucen klást si stejné otázky jako Michael. 80% (09.09.2020)

Podivné, sice s náběhem na vytvoření něčeho krásně magořivého a psychedelického, jenže u ničeho jiného, než u pouhého náběhu nezůstalo. Je tu několik krásně cotokurvózních scén, ale je jich hrozně málo a obaleny jsou balastem, který jen a pouze divný, někdy v positivním slova smyslu, někdy ne. V první řadě už je tu pro mě dost nesympatická hlavní postava (taky jste alergičtí na cokoliv, co má společného s lidmi, co se živí jako osobní koučové, profi motivátoři a podobné odpornosti?). Aminace je super a zpočátku slibuje některé zajímavé zápletky, ale... K těm prostě nedojde, kéž by ve filmu bylo více věcí, jako ve snové sekvenci. Ale i tak celkem fajn, jen by pomohlo přidat divností, případně prostříhat a vyhodit třetinu stopáže. (29.02.2016)

Na jednu stranu se mi strašně líbí, jaká firma byla zvolena a že se ukázalo, že stop motion ještě není mrtvé a je možné jej použít pro skutečně různé příběhy. Ten děj samotný mě ale nedostal, i když ukazuje, jak je někdy komplikované... no, žít. Někdy nevíme, co chceme, a ani nejspíš nemáme možnost to dostat. (05.01.2016)

Charlie Kaufman se zase jednou probral z hibernace, aby nás oblažil další existenciální onanií. Tentokrát však docela zbytečnou. Jako kraťas na YouTube kanálu by to asi uspělo, ale v devadesátiminutové stopáži se to téma odcizení a krize středního věku výrazně rozmělní. A nakonec vám v hlavě zůstanou jen ty loutky. A jedna chytlavá písnička. (22.02.2017)