Fargo

1. SÉRIE – Definice řemeslný dokonalosti, vizuální pornografie se vším všudy, perfektní tribute původnímu celovečeráku, atmosféricky nervydrásající katalyzátor adrenalinu, výbordelná černohumorná satira, nekompromisní kritika americkýho konzervatismu a systémovýho korporativismu, revoluční gamechanger kriminálního žánru, a z hlediska scénáře nejvíce komplexní milník v dějinách televize. Bezchybný takřka ve všech aspektech a složkách. Jedním slovem: ženiální. Nemám slov. Onanie pro cinefily. Sledování v zimním období výhodou! Lorne Malvo, jehož ztvárnil démonický Billy Bob Thornton, je zcela bezkonkurečně král antihrdinů, respektive záporák záporáků. No a Martin Freeman mu zdatně sekunduje...... [VERDIKT: 20 sraček spadlejch do zimáku z 10! Noah Hawley a bratři Coenovi se bezprecedentně zapíší do dějin moderní kinematografie - jelikož jejich příběh mě absolutně odpálil do emocionální stratosféry] _____________ 2. SÉRIE – Sedmdesátkový ufoporno, delikátní řezničina, sociálně-kulturní polemika o tom že karma je děvka, psychedelická oslava gore zábavy, a v neposlední řadě grandiózní óda o strastech a radostech kriminality, v níž krása střídá nádheru - až mi ruka z tý instantní cinefilní masturbace odumřela. No neber to šamane! Kulervoucí zážitek........ [VERDIKT: 9,4 skalpů indiánského lovce Hanzeeho z 10] _____________ 3. SÉRIE – Do třetice všeho dobrého. Tentokrát ze soudku existenciálně tragikomický balady plné groteskních až karikaturních (a nijak charakteristicky černobílých) postaviček, jejíž narativní princip tkví v jednom prostém ponaučení: 1 střep = doživotní záruka štěstěny.... Jednoduše grandiózní filharmonický (ten symfonický hudební doprovod fakt nemá chybu), dramaturgický a herecký koncert par excelence, který nezapomíná na neodmyslitelný absurdní černý humor. Můj milášek Evžen MekŘehoř, primární deviza a pomyslné gró celé show, se může bezprecedentně stavět na vrcholný piedestal dvojrolí - takže výhra Zlatého Globu je zcela legitimně zasloužená. Ačkoliv musím uznat, že každý účinkující herec (zejména Mary Elizabeth Winstead a David Thewlis naprosto excelují) by měl získat Golden Globe jen za to, že si zde navzájem notoricky nadávají do flegmatických pačuráků - kéž by! Fargo každopádně opět avizuje zřejmý fakt, že jde o momentální etalon kriminální tvorby - a to nejen v rámci televizní produkce........ [VERDIKT: 9,3 tampony do každé rodiny z 10!] _____________ 4. SÉRIE – Tam, kde všichni SJW a woke fanatici žalostně sbíraj kramfleky, tak přesně tam ikonické Fargo bezprecedentně exceluje. Leč Noah Hawley, dle mě nejtalentovanější scenárista současný televizní sebranky, buď přes první diskovlnu koronapičusu moc prokrastinoval, anebo se přidal do sekty lazy writerů.... Čtvrtá série si sice udržuje svý klasický žánrový proporce - když vezmu v potaz dosavadní syntézu seriálu - ale v mnoha ohledech vyzní velmi antiklimaticky, a evokuje velmi zmatečnou mozaiku rádoby random vygenerovaných kriminálních storek, jež na sebe velmi sporadicky navazují. Což nemusí být nutně pejorativum, ale v rámci téhle kultovky je to neodpustitelný stigma a těžce promarněný potenciál. Radši ani nemluvě o hereckém charismatu Chrise Rocka, kterého jsem zpočátku považoval za tahouna příběhu - ale skutek utek. Velmi výrazně zde až akutně chybí ta komplexní scenáristická sofistikovanost, díky níž Fargo vždycky tak notoricky vybočovalo z regulérní seriálové rutiny - navíc kontinuita s předchozími řadami je prakticky nulová a skalní fanboys mohou tak jedině žalostně šoupat dřevákama. Mezi superlativy a jiný plusový devizy se tak bezesporu řadí typicky Coenovský černý humor, filozofický synekdochy které slouží jako kritika americké společnosti a nihilistická existenciální moudra. Nelze taky ani opomenout klasický étos show, tedy (doslova) pestrobarevné panoptikum kuriózních postaviček - nejpozoruhodnějšími vagabundy jsou bezpochyby Timothy Olyphant a jeho šmakulózní obsese mrkví, taliánský šibal Schwartzman který si každou scénu krade pro sebe, no a manipulativní sestřička Jessie Buckley který je takový chodící clusterfuck. Přestože jde ve výsledku o kvalitativně ambivalentní řadu, stále je mnou mülované Fargo nejen v rámci krimi žánru nadstandardní pozlátko současné quality TV a seriálového neo-formalismu........ [VERDIKT: 7,9 negr-amotných gangsterů z 10] (20.01.2017) (menej) (viac)

Skvělý nápad, a ze začátku to vypadá, že bude fungovat. Úplně jiné charaktery, jiný příběh než původní Fargo Coenů, jiná etika i morálka, čili srovnávat nelze, a o to magičtěji pak působí rozmanité odkazy na původní film v povrchové struktuře seriálu, v nesčetných detailech, divák jako by se ocital v paralelním vyprávění, v bifurkačním větvení vesmírů naruby (kde se dle obvyklých teorií jeden příběh větví v každé vteřině v novém bifurkačním bodě do odlišných verzí, tady jako by se odlišné příběhy v takových bodech naopak nahodile, leč neustále setkávaly). Výtečný je nápad obsadit Billyho Boba Thorntona, magického herce ze stáje právě bratří Coenů (Muž který nebyl). Potud je parádně založeno na geniální film. *** Postupně ale začínají převažovat chyby v provedení a brzy se ukáže, že nejde jen o kosmetické trhlinky, ale že některé jsou procedurální a zásadně narušují statiku celého počinu. Při bližším ohledání se stavba otřásá v základech a hroutí, a tady už je možné srovnávat s původním dílem, a Coenovic Fargo z toho vychází vítězně prostě proto, že jako jediné z obou zůstává komplexní a shromážděné, a strmí o to úderněji a majestátněji. *** Přejdu-li, že si v seriálu vedle organického humoru začne velice brzy svoje místo uhajovat i samonosná zábava, komično ryze pro pobavení diváka, vtípky rozeseté rytmicky tak, aby se nikdo nenudil, a které člověk sledující organicky se odvíjející příběh odhalí jako zdržování, nenezbytné odskoky od dějové linie, a přechází je netrpělivým mávnutím ruky (opravdu musíme minutu zbytečně sledovat, jak Gus ve sněhu odchytává zaběhlou kolii?), přejdu-li, že v seriálu je i dost dalších vycpávkových míst a toliko ilustrujících záběrů a scén, bez jakých by se mělo dobré filmové vyprávění obejít, zbývá a přibývá hodně dalších věcí, které nelze prominout, neboť narušují samu detektivní výstavbu a maří i svébytnost filmového obrazu. Především dostávají trhliny motivace postav, ústrojnost jejich logiky, konzistentnost a usledovatelnost jejich jednání (jako příklad třeba celé podání FBI, fušeřiny jejích agentů i rozpory ve vnitřní komunikaci, přestože to neslouží jako kritika, naopak, o FBI se tam mluví jako o profících; nebo ty ploše naznačené vztahy v rodině Lesterova bratra, nepochopitelné přistoupení ženy na banálně nastražené okolnosti, nehledě na to, že se celá tahle linie v seriálu vůbec nedořeší, spadne pod stůl, co se stalo s dítětem, s manželkou, s celou rodinou poté, co se bratr - zřejmě? - vrátil z vězení, ačkoli předtím se jejich fungování čas věnoval napříč seriálem průběžně; nejen z toho je poznat, že seriál je zakončený hodně narychlo a vypadlo toho tam dost, co se nedopovědělo; nepochopitelný je i obrat ve výpovědi Lindy, Lesterovy druhé ženy, o nočním odjezdu z hotelu atd. atd.) a jejich vzájemných vztahů - a s přibývajícími díly to přestává být ukočírovatelné, všechny ty nedůslednosti, nepravděpodobnosti a povlávající konce alternativních, či lepších možností postupně přerůstají v síť spekulací, se kterou seriál nepracuje a nepočítá, která škrtí jeho životnost, vytváří pachuť, vybuzuje vědomí, že hodně klíčových momentů je nutné toliko akceptovat jako scénáristickou zvůli a zapomenout na všechny pádné výhrady, domněnky a otázky, které povětšinou už nebudou vysvětleny ani zodpovězeny. Nejsem připravená sledovat filmové dílo stavící na detektivním pátrání (byť je mi zřejmé, že nejde o detektivku) a muset přitom blahosklonně akceptovat tolik na sebe navazujících kroků založených čistě na benevolenci výkladu nejednoznačného chování postav, ani tolik freestylových obratů v ději umožněných stále častěji implantovaným prvkem náhody (např. scéna v nemocnici, kde policistou hlídaný Lester "náhodou" skončí na pokoji s týpkem stejně starým, stejně blonďatým, vysokým atd., s ksichtem omotaným fáčovinou, takže hned při prvním záběru je vám jasné, jak se z toho Lester vyvleče, aby se to pak o pět minut později skutečně nepřekvapivě stalo - jenže my nesledujeme grotesku!, ale příběh, v němž se mají srozumitelným jednáním v extrémních situacích vyjevovat jisté lidské povahy). *** Další velká výtka pak míří na adresu režie a kamery, která zhruba od třetího dílu začíná být zjevně inspirovaná Dexterem a jeho inovativnostmi (ostatně stejně jako celý v seriálu nakonec poněkud vyšumělý motiv biblické apokalypsy nastražené na Stavrose je tu jen ozdobný exoskelet, převzatý z jedné série Dextera, a zrcadlení vidím i v tom pohrávání si s obětí, přivázanou leukoplastí ke zbrani a narafičenou k rozmašírování při policejním útoku), které ovšem v Dexterovi niterně spolupracují se scénářem a jsou haptickou součástí velice fyzického vyprávění, kdežto tady jde o odvozené, opět nenezbytné manýry, které mají spíše vnějšně osvěžit a pobavit zlajdačelého diváka - ti zaujatí ale musí pociťovat sebezapření, vnucuje-li se jim taková pouťovost (ostatně pak tyto efekty, např. použité při ukázání toho, jak se Lesterovi zavrtal do ruky brok, ke konci seriálu zase mizí zapomenuté stejně jako celá apokalyptická vsuvka se Stavrosem). *** Kolem a kolem je to veliká, ale nenaplněná možnost, a ráda bych se dočkala toho, kdyby to vzali jako hozenou rukavici třeba samotní Coeni (nebo autorský tým Dextera či nakonec kdokoli jiný) a dotáhli ten nápad i scénáristicky a formálně do skutečně vytříbené podoby, ačkoli je mi jasné, že se to nejspíš nestane. Banálně, byť furiantsky nakročeně promrhaná příležitost. Ten naznačený a dílem rozvedený potenciál zůstává vzrušující, o to více lituji nakonec tolik zfušované realizace. (13.01.2015) (menej) (viac)