Ip Man 4: The Finale

Po předchozí nudné a dementní slátanině, kde IP Man měřil síly s potetovanou opicí, přichází na scénu podstatně výživnější díl. Už jsem se tak nějak smířil s tím, že se nedočkáme srovnatelného zážitku s prvním dílem a Ip Man se odklonil čistě směrem ke komedii. Tentokrát ovšem k docela vtipné čínské propagandě v samotném srdci USA, kde parta chudáčků utlačovaných žluťásků bojovala pomocí jednoho z posledních zachovaných zbytků svého kulturního dědictví - kung-fu proti zdravě xenofobnímu vrchnímu mariňákovi praktikujícímu ryze americké bojové umění karate. Příběh na pozadí byl opravdový vrchol debility a přehlídka trapnosti a všech představitelných klišé. Choreografie bojových scén byla na druhou stranu úplně úžasná a nešetřilo se ani množstvím soubojů, což hodnotím velmi pozitivně, protože se tím redukoval čas a prostor pro ten šablonovitý a nezajímavý propagandistický příběh na pozadí. Nakonec Ip Man přišel po průšvihu s opicí s docela důstojným zakončením. Lepší 3 kousky. (22.04.2020)

Pod 4 jít nemohu, série o IP MANOVI si drží laťku kterou ani tentokrát nepodleze, a díky Adkinsovi, o kterém víme že umí, jí drží společně s tradične fenomenálním Doniem Yenem až do epického závěru, u kterého poctivím fandům prostě musí ukápnout slza. Díky za dokonalou Kvatrologii, ke které se budu čas od času s chutí vracet. (12.02.2020)

Ale tady se to pěkně odbylo. Poslední díl mohl mít klidně o dvě hvězdy navíc. Prostor tam byl díky postavě Bruce Lee. Záporák a celý příběh kolem americké armády mi přišel trošku přitažený za vlasy. Škoda, takhle to osrat, ale je tam něco na co se stojí podívat a to je Donnie Yen a jeho Wing Chun. Choreografie a bojové scény jsou parádní a sice už vím, že je to taková pohádka, ale pořád mě baví se na to koukat. (20.06.2020)

Kung-fu filmy jsou původně specifickým hongkongským žánrem, který se začal rodit u těch spíše okrajovějších a hůře zafinancovaných produkcí a při svém průniku do západní distribuce nejdříve zahraničním divákům přivodil kulturní šok. Papundeklové produkce plné stylistického excesu smetly veškeré představy o duchovní a kontemplativní povaze asijských kinematografií, které vycházely z obeznámenosti s filmy Akiry Kurosawy a dalších výrazných autorských osobností. Série o Ip Manovi se původně snažila o hollywoodskou atraktivnost a serióznost, což jí také pomohlo ke značné globální popularitě. Trojka však již vykročila směrem k nevázanému excesu a závěrečná čtyřka jde v tomto směru ještě dál. Zvláštně vypjatě melodramatické herectví tu hodně vyčnívá, neboť by se jevilo přehnaně i v leckteré telenovele. Vyprávění pak připomíná hraní příběhového módu v Mortal Kombatu, kde vztahové propletence mezi postavami slouží hlavně jako záminka k soubojovým pasážím. A když souboj nejde motivovat příběhem, vždycky může přijít někdo, kdo si chce prostě poměřit síly. Chvíli se zdá, že téma rasismu by tentokrát mohlo být pojato trochu komplexněji - s odkazem na dědictví Bruce Lee, který se nebál kombinovat ani různé školy kung-fu, ani různé vlivy ze Západu i Východu (vzpomeňme na Cestu draka, kde Bruceova postava odmítá zavrhnout karate jen proto, že je japonské). Nakonec to ale zůstane především u tepání diskriminace čínských imigrantů zlými Američany. Výsledkem je cheesy jednohubka, která nenáročně zabaví především toho diváka, který ji sleduje z ironického odstupu. (02.08.2020)

Předchozí Ip Many mám rád, na nasraného Scotta Adkinse se taky vždycky rád podívám, ale tady Donnie Yen i s celým štábem lížou boty Čínskému režimu fakt už nesnesitelně. Kdyby si tu všichni američané nasadili na ruce rudé pásky s hákovým křížem, už by to do zbytku filmu jen ladně zapadlo. Vystříhat z toho bitky a dát je na youtube tak dobrý (ale ne skvělý), ale jako celovečerní film je to šmíra. 4/10 (08.11.2020)