Leto s Marnie

Studio Ghibli to znovu dokázalo a předvedlo, že i přes to, že má svá nejlepší léta za sebou dokáže vytvořit něco tak překrásného, jako je Léto s Marnie. Tento film je tak příjemný, roztomilý, dojemný, realistický, dospělý a krásně naanimovaný, že si budete užívat vše co na obrazovce uvidíte. Ze začátku jsem si říkal, že to bude nějaká kravina pro malé holky, ale pekelně jsem se mýlil. Po deseti minutách sledování vám dojde, že tohle není nic pro děti, ale že se tu bude odehrávat něco více dospělého. Pokud milujete studio Ghibli jako já, tak vás tento film určitě potěší a nezklame, protože vám dá vše, na co jste u Ghibliho zvyklí. Krásný film a určitě doporučuji. 9/10 (12.06.2023)

Když jsem Léto S Marnie zapínal, říkal jsem manželce: "Hele, je to studio Ghibli, bez Miyazakiho, ale podle nějaké dětské nížky, která se mu prý hrozně líbila. A víc nevím, takže netuším, jestli tam budou kouzla a čáry nebo tam najde sebe sama, nebo co." A světe div se, byly tam kouzla a čáry, Anna našla sebe sama, a nějaké to "nebo co" tam bylo taky:) Jen si tedy nemyslím, že předloha je knížka pro děti:P Nádherná vizuální stránka, tajuplný příběh, který možná odhadnete, ale spíš si budete říkat, jestli je to opravdu tak, nebo úplně jinak. Dětem pusťte raději Cestu Do Fantazie, Marnie je opravdu dost dospělá záležitost. Rozhodně nelituji času s filmem stráveného, ale nemyslím si, že bych se někdy podíval znovu. 80% (17.08.2018)

Říkal jsem to sice už u You Are Umasou, ale klidně to zopakuju: americké pohádky, či spíše animované filmy, mám sice rád, ale většinou z úplně jiných důvodů než ty japonské (evropskou tvorbu tolik neznám, ale takový Tomm Moore jde pro mě mnohem sympatičtější cestou než kolegové ještě dál na západ). A zejména u těch novějších, které spoléhají pouze a jen na prázdné, chladné jedničky a nuly (ne že by si snad Japonci včetně studia Ghibli nepomáhali počítači, ale přesto si dokážou zachovat svůj jedinečný styl a výraznou estetickou stránku - podívejte se třeba, jak úchvatně vypadá Takahatova Kaguja nebo Jamadovci, přitom druhý jmenovaný byl, pokud se nepletu, vytvořen kompletně za použití CGI) - na které se na rozdíl od starých, přesto nestárnoucích disneyovek nebude dát za padesát let kvůli technické zastaralosti dívat - a dále pak na generickou animaci, mi bohužel připadá, že postrádají zásadní esenci, tu, kterou je z animovaného snímku velmi obtížné vykřesat: duši. V ostrém kontrastu s tím pak stojí studio Ghibli se svými tvůrci (a je úplně jedno, jestli mluvíme o veteránech Mijazakim s Takahatou, nebožtíkovi Kondóovi či právě Jonebajašim, o jehož nejnovější dílo se tu jedná), které tuto esenci naštěstí ještě neztratilo. When Marnie Was There obsahuje některé z motivů a prvků typických právě pro tvorbu studia Ghibli, zejména pak práce Hajaa Mijazakiho: mladá hlavní postava (dívka) vyměňuje ruch velkoměsta za čistotu a nezkaženost venkova, kde záhy po svém příjezdu přichází do styku se světem fantazie. Ten je ovšem u Jonebajašiho více zakotvený v realitě (pokud se tedy dá mluvit o realitě a zároveň zmiňovat fantazii); není ani tak pohádkově nadpřirozený jako spíš snově uvěřitelný - tedy jakýsi filmový ekvivalent magického realismu. Jonebajaši je mladý a hlavně talentovaný tvůrce, není proto nejmenších pochyb o tom, že se v budoucnu podepíše ještě pod mnoho režijních počinů. Já si ale ve skrytu duše přeju, aby to mohlo být nadále pod hlavičkou studia Ghibli - bez něj by totiž i ta jeho dosavadní tvorba vypadala (co se výtvarné stránky i samotných námětů týče) značně jinak. (22.03.2015)

Tak trochu jiný film od studia Ghibli. Je to realita, nebo je to fantazie? Právě hledáním odpovědi na tuhle otázku je divák napínán po většinu filmu. Po zdlouhavém začátku, kdy se podrobně seznamujeme s dvanáctiletou Annou, uzavřenou, tichou a sužovanou zdravotními i psychickými obtížemi, začíná rafinovaná vypravěčská hra. Hra na tajemství opuštěného domu na břehu moře, na tajemství jeho obyvatelky, která jako by byla ztělesněním Anniných nejtajnějších představ o obdivuhodné přítelkyni. Ať už je Marnie kdokoli, stává se pro křehkou a zranitelnou Annu čím dál tím důležitější osobou. Zhruba ve třech čtvrtinách filmu, když už je hlavní hrdince (i divákovi) jasné, jak to s Marnií doopravdy je, začíná naskakovat příjemná husí kůže každému, kdo se trochu orientuje v tradici japonského duchařského filmu. Osobně lituji, že tvůrci neměli odvahu v tomto směru pokračovat ještě k nějakému víc dramatickému finále, a že v závěru jakoby uhýbají stranou, k sice zdánlivě logickému, ale přece jen trochu povrchnímu vysvětlení. I tak je to ale krásné a hluboce dojemné vyprávění, naplněné prchavou nostalgií dětských snů, na které většina dospělých už dávno zapomněla. (22.03.2020)

[AFF 2015] Snáď nie je najnovšia ghibliovka tak smutnou preto, že bude na istú dobu posledným filmom za svoju relatívne krátku existenciu už legendárneho štúdia. Jonebajašiho rukopis sa od obvyklých produkcií Ghibli zreteľne odlišuje. Klasická téma komplikovaného dospievania (poznačeného tragédiou či adaptovaním na nové prostredie) je oprostená od mytologických prvkov rozprávania a hlavnej hrdinke tentoraz žiadne fantastické bytosti nepomáhajú. Štýl kresby je veľmi podobný detsky imaginatívnym filmom Hajaa Mijazakiho. Vsádza však na temnejšiu farebnú paletu a západoeurópske vplyvy (impresionisticky rozmazané a „rozpité“ steblá trávy, šedivá obloha), ktoré sa odrážajú i v niektorých motívoch. Hudba tu zohráva omnoho dôležitejšiu, až kľúčovú rolu. Najvýznamnejšie rozdiely sú ale viditeľné v konštrukcii príbehu. Hrdinka Anna nestretáva silnú chlapčenskú postavu ani maskulinnú bytosť s ochraniteľskými sklonmi. Miesto toho jej spoločníčku robí rovnako zraniteľné dievča v jej veku. Ďalšou podstatnou odlišnosťou je, že sa predstavy, fantázie a sny neprojektujú do reality ako ich súčasť (optikou dieťaťa) alebo paralelne existujúce svety, ale vzájomne kolidujú a vytvárajú nespojiteľné kontrasty. Vysoký výskyt vnútorných monológov a vizuálnych fragmentov spomienok prenikajúcich do mizanscény otvára dokorán okno do Anninej duše a navodzuje melancholický tón. Z vyššie zmienených ingrediencií vytvoril Jonebajaši realistickú melodrámu, ktorá je miestami okúzľujúca, miestami strašidelná a temná, ale hlavne vzhľadom na dôkladné vykreslenie živých postáv nečakane emocionálne funkčná a silná. 85% (04.08.2015)