Réžia:
Aki KaurismäkiScenár:
Aki KaurismäkiHrajú:
Atte Blom, Igor Agafonnikov, Teijo Erkinharju, Ben Granfelt, Sakari Järvenpää, Jore Marjaranta, Timo Ojala, Esa Niiva, Jyri Närvänen, Silu Seppälä (viac)Obsahy(1)
Koncertní záznam vystoupení skupiny Leningrad Cowboys a ruského vokálního uskupení Alexandrovci, kteří společně vystoupili v roce 1993 v Senate Square v Helsinkách. Koncert navštívilo více než 70 tisíc diváků. (ČSFD)
Recenzie (20)
Po letech v Hradišti na plátně – pořád je to neskutečný nářez. Neopakovatelné spojení nespojitelného z doby, kdy bylo dějinnou shodou okolností dočasně možné opravdu cokoli; dneska už by se těžkotonážní armádní profíci z hrdého Ruska sotva zahazovali s partičkou očírovaných finských bigbítových srandistů. Kalinky, Oči čornyje a Ej uchněmy v referenční interpretační kvalitě se střídají s monumentálními verzemi profláklých odrhovaček z druhé strany železné opony jako Gimme All Your Lovin', Knocking on the Heaven's Door nebo Sweet Home Alabama, bicí a kytary v podobě traktorů do toho řežou naplno, sbory burácí, balalajky drnčí, krojované tanečnice vytáčejí dechberoucí piruety, metály se blýskají, Leningrad Cowboys blbnou jako obvykle, ale zároveň je z nich cítit, že ty Rusáky přece jen nemálo respektujou, Alexandrovci zase s nečekaným gustem swingují a rockují, leze z toho celou dobu takový tlak, až by to na někoho mohlo být i moc a mohl by se vzdálit, mumlaje cosi o kýči… to ale není můj případ; závěrečná Those Were the Days alias Дорогой длинною, kde se to všechno spojí dohromady a vybičuje do nepředstavitelné intenzity, je pro mě synonymem hudebního orgasmu. Takto: Bez zaváhání bych vyměnil někdejší zážitek z Floydů nebo prvních Stounů na Strahově za možnost být u toho tenkrát v Helsinkách. ()
[Letní filmová škola 2011, Uherské Hradiště] Kam sa hrabú moderné koncerty, toto bola pecka. A k tomu srdcovky Knockin' on Heaven's Door a Sweet Home Alabama. Rozhodne si pozrem ešte aspoň raz. ()
Jeden ze dvou Kaurismäkiho filmů, který se mi líbil. ()
Když jsem si jednou tehdy někdy v polovině devadesátých let pustil televizi, běžel v ní nejpodivnější pořad jaký jsem kdy viděl. Říkal jsem si, že jsem se právě asi zbláznil. Alexandrovce jsem měl zaškatulkované jako jeden z pilířů sovětského režimu, takové tuhé koncertní těleso, a teď tu trsali s nějakými naprosto šílenými kreaturami. Podotýkám, že jsem o Leningradských kovbojích do té doby vůbec neslyšel... No prostě jsem zíral a říkal si že mne musí šálit zrak... Tehdy se musel Brežněv v hrobě totálně obrátit... :) ()
Tak tento koncertní záznam mě totálně odrovnal. Během celé hodiny sledování a pak několik dalších hodin jsem nedokázal nahodit žádný jiný gesicht než Úsměv #23. Přesně ten úsměv, u kterého mi má milá říká, že mám "plamínky v očích" a někteří zase, že vypadám jak kretén. Prostě jsem se několik hodin usmíval, usmíval a usmíval, díval se na ten širý svět z té lepší stránky... a v neposlední řadě své okolí terorizoval pozpěvováním ruských evergreenů. Shrnuto a podtrženo: totálně zábavné, šílené a geniální. ()
Galéria (10)
Fotka © Pirkanmaan Elokuvakeskus
Reklama