Macbeth

Takhle nějak by asi vypadala Snyderovo Třístovka, kdyby měla nějaké intelektuální ambice. Jed Kurzel mě opět nezklamal a i Justin ujde. Film je vizuálně extrémně nádherný, nejspíš každý nový pohled kamery by se dal okamžitě zarámovat a vydávat za dílo nějakého z prerafaelitů. Jenomže v tom bohužel taky trošku tkví kámen úrazu. Silná orientace na vizuálno v kombinaci s ponecháním divadelního členění na jednotlivé akty a zachováním mono/dia/logů na úkor vyprávění akcí způsobuje, že se na film velmi těžko dívá. Vytváří to totiž dojem, že se čas zastavil a nic nikam neplyne, včetně příběhu a jeho postav. Úvodní pohřeb a následný skok do vřavy bitvy ještě sliboval, že se podaří vybudovat si svůj vlastní funkční svět vymezený vůči divadelní předloze, ale z toho poměrně rychle sešlo a po většinu zbývajícího filmu už jsem měla dojem, že si vlastně "jenom" čtu Williama okořeněného o pár dalších duchů a modré oční stíny na nádherných ženách a mužích. Ne že by bylo na čtení Williama něco špatného ("Will all great Neptune's ocean wash this blood clean from my hand? No, this my hand will rather the multitudinous seas incarnadine, making the green one red." - olala, ne nadarmo je to nejslavnější bard), ale jak známo film a divadlo jsou jiné elementy a nejlépe fungují, když používají odlišné prostředky. Ale je taky pravda, že na to, jak jsem u sledování filmu trpěla kvůli špatnému plynutí brzo zapomenu, kdežto na ty atmosferické obrazy (mrtvý král na marách, mrtvé dítě na hranici, Marion v perlové koruně, abych jmenovala pár) budu pořád myslet a Jedovu hudbu budu taky poslouchat. Z herců mě nejvíc ohromil Sean Harris, kdo by to byl řekl, že v sobě ukrývá takového divocha. (18.02.2019)

Pomalý rozklad osobnosti ústřední dvojice je hutný, mrazivý, šílený až ďábelský. Veškerou symboliku jsem asi úplně nepochopila, bude to chtít ještě druhé zhlédnutí. Ale až po Vánocích, to by bylo na mašli. Každopádně jedno poučení jsem si odnesla....nechtít znát svůj osud dopředu, ten se totiž tvoří právě teď. (08.12.2015)

U del Torova Crimson Peaku jsem v recenzích čítal, že každý záběr je hodný zarámování. Já bych tuhle poklonu složil spíše Macbethovi. Krajina v kombinaci se světlem skýtá tak nádherné záběry, až oči přechází. V interiérech je naopak atmosféra nabitá napětím a dusnem vnitřního boje. Pokud jde o zobrazení propukajícího šílenství, to je ztvárněné bravurně, Fassbender se s náročnou rolí vypořádal obstojně. Marion Cotillard (jež, jak správně poznamenal kamarád, neskutečně připomíná Kláru Issovou, což je umocněno tím, že právě ji jsme viděli v Richardu III. jako Annu Nevillovou) pak jako lady našeptávačka Macbeth budí víc hrůzy než její manžel, který je ze začátku vlastně jen manipulovaný vykonavatel jejích ambicí. Což je ale pro Macbetha v mých očích horší, dokážu pochopit (neříkám omluvit) zločin vedený jasným motivem, ale nechat se slabošsky zmanipulovat postrádá byť jen tu chladnou logiku cíleného zločinu. Co ovšem sráží body je to, že ač je text toho, co napsal Šejkspíra krácený, tak zhruba veprostřed se nachází několik scén, které opakují de facto to samé. Při zachování plného textu by to proporčně nevadilo, takhle to je dle mého v nepoměru se zbytkem, zvláště s koncem, který se odbude až moc rychle. Ale líbí se mi scéna, kde Macbeth oplakává svou ženu, že i v jeho polovičním šílenství a při činech které nařídil, mu je ponechán lidský rozměr a láska. Zbývá dodat, že historicky je to s Macbethem trochu jako s Richardem III., ze schopného krále se kulturní tradicí stal pravzor královraha a usurpátora, ale když ono je to podané dobře no. "All hail, Macbeth, thou shalt be king hereafter!" (08.11.2015)

Macbeth mě konečně přinutil podívat se na kinematografii poněkud obšírněji. Dovolte, abych se s vámi podělil o závěry mého bádání. Nejprve jsem si filmy jako takové rozdělil na dva základní druhy. Na ty, kterým rozumím a na ty, které nechápu. První druh si necháme na příště, tam je to vcelku jednoduché; čtyři nebo pět hvězd a je vymalováno. Větší hlína je s druhem číslo dvě. Ten se totiž dá rozčlenit dále, a to až na tři poddruhy. Na film, kterému nerozumíte, protože je němý. Na film, kterému nerozumíte, i když je mluvený, protože je mluvený cizím jazykem. No a pak tu máme poddruh Pepincovy noční múry - film, který je mluvený, navíc má titulky, ale vy stejně rozumíte akorát tomu, že když se na konci rozsvítí v sále, máte se zvednout a vypadnout na chodbu. Macbeth je krásná ukázka toho, jak to vypadá, když si přečtete film a víte z toho prdlajs. (21.11.2015)

Přestože mám raději Wellesovu noirovou stylizaci, Kurosawovu samurajskou adaptaci a nakonec i tu Polanského středověkou řezničinu, tenhle artový kousek mě zaujal zajímavým nápadem (zemřelé dítě), netradiční interpretací (jak birnamský les ztekl dunsinanský hrad) i celkovým pojetím, v němž stejně důležitou roli jako postavy hraje prostředí. Hypnotický zážitek, který je nutné si dopřát v kině. (13.12.2015)