Rodinná oslava

Námět filmu s přetřásáním rodinných vztahů a odhalením dlouho utajené křivdy na jubilejní oslavě provinilého otce není určitě špatný. A zřejmě by to na mě i dokázalo zapůsobit, kdyby film neměl tak příšernou rozklepanou kameru a kdyby po většinu času nepůsobil jako homevideo točené puberťákem s ADHD. Když už zůstanu u těch anglických zkratek, některé detaily v záběrech i střihy byly totálně WTF. :o) Oproti von Trierovým Idiotům (coby dalšímu „Dogma 95“ filmu ze stejného roku), kterým jsem věnoval nejnižší možné hodnocení, musím uznat, že Vinterbergova Rodinná oslava má zase alespoň zajímavý příběh, slušně rozpracovanou psychologii vybraných postav a asi tři hodně dramatické scény kolem postavy otce ve mě vyvolaly silnější dojmy. Jen jsem se vzhledem k celkové formě spolu s kamerou do toho filmu pořádně nedokázal dostat a ve výsledku měl velmi podivně chaotické a roztříštěné dojmy. Když už to konečně začalo být kdesi v polovině hodně zajímavé, silné a napínavé, následovaly asi tři minuty náhodných záběrů s procházením či povídáním o všem možném, nesrozumitelné hromadné mluvy a ještě s podivnějšími střihy, než doposud. V jiné pasáži je zase silná scéna následována bláznivou tancovačkou všech hostů, takže i veškeré napětí dokáže každou chvíli kolísat. Nikomu to nechci brát, jestli tvorbu hnutí Dogma 95 vnímá jako špičkové filmové umění, ale mě osobně tato forma připadá až příliš samoúčelná a pseudoumělecká. Ze tří filmů Thomase Vinterberga, které jsem dosud viděl (dále Hon a Chlast), mi tenhle paradoxně připadal i tak nejzdařilejší, ale jinak jsme si s panem režisérem ani s odstupem času nesedli. Stává se... [45%] (10.02.2022)

...ano, kéž by se všechna tajemství Svobodných zednářů odkrývala tak snadno, jako v této nádherně úchylné sociologické sondě...ať žije faleš a pokrytectví, ať žije náš svět, žerme dál a s úsměvem předstírejme, že nás se to netýká, dokud nedostaneme pořádně přes držku...to bude teprve oslava..."A koráby se potápějí, země puká, skály se chvějí!" (06.06.2022)

Rodinná oslava byla dlouhou dobu mím nejoblíbenějším filmem... má všechno, co má správný film mít a ještě mnohem víc. Především v celém filmu není ani vteřina nějakého špatného hereckého výkonu... jakoby nekvalitní, nažloutlý a místy roztřepaný obraz vás ještě víc vtáhne do děje... žádná postava není černobílá, ani Kristian není uplně "dobrý",dokonce ani jeho otec není uplně "špatný"...a potom geniální poslední scéna, kdy se otec "omluví" a už to vypadá, že se tím zkazí celý film a pak přijde syn a řekne: "Tati, mohl bys, prosím tě, odejít... chtěli bychom se v klidu nasnídat..." ...geniální. (13.04.2005)

Krásná/hnusná minimalisticky natočená freska jedné "problematické" rodiny. Vinterberg rozjel své a Trierovo Dogma 95 v nejlepším možném stylu, využívá filmařské omezení pro podpoření samotného příběhu - který už z principu tématu nepotřebuje moc silnou produkci a výpravu, stojí jen na herectví a scénáři, a hlavně fantasticky napsaných dialozích. Uvolněnost, zrůdnost, lidskost, pokrytectví, slabost, to všechno v pohlcujícím mixu tu dokáže jít až na dřeň. Trier samotný pak stylově film parafrázoval ve své o třináct let mladší Melancholii, která ovšem se samotným Dogma 95 svým sci-fi motivem a přeestetizovaností, se kterou točí své poslední filmy, už brutálně kontrastuje. V podstatě to hezky ukazuje Trierův vývoj a také genialitu: "Musíte znát pravidla, když je chcete smysluplně porušovat" (25.11.2019)

Toto je první film, natočený podle zásad Dogma 95, který jsem kdy vůbec viděl a vůbec první film podle právě těchto zásad natočený a můžu na rovinu říct, že to není vůbec špatné. Realistické, osobité, občas až moc, ale i tak rozhodně velice zvláštní a zvrácené. Já jsem prostě sledoval sled událostí natočený ruční kamerou tak svižným tempem, že jsem se v tom chvíli ztrácel, ale rozhodně jsem celou dobu věděl na čem jsem. Ten filim prostě začíná, a časově plyne pomalu, unyle, bez problémů, až se problémy začnou dít a a film se rozjede v tom správném tempu. Na filmu se mi hlavně líbí to, že nikdo, ani já netuší co se za vteřinu stane, a stát se může opravdu cokoliv. Je to skoro natočeno tak, jako kdyby jste koukali na dokument z rodinné oslavy vlivné osobnosti Dánského království, ale není tomu tak, kdyby tomu tak bylo, noviny by o tom mohli mluvit tak na dva roky dopředu. Rodinná oslava je zvláštní film, který se nenaskytne vidět pokaždé. Veškeré aspekty, které se mi na něm líbí jsou popsány právě v oněch zásadách, které stojí za to si přečíst. Abych pravdu přiznal, nikdy jsem o tom neslyšel a nakonec jsem byl velice překvapen. Nikdy film nebyl blíž divákovi než právě teď. (06.10.2008)