Réžia:
Juraj NvotaKamera:
Diviš MarekHudba:
Ľubica ČekovskáHrajú:
Richard Labuda, Milan Lasica, Libuše Šafránková, Ondřej Vetchý, Szidi Tobias, Milan Ondrík, Ady Hajdu, Ondřej Malý, Miroslav Noga, Robert Roth (viac)Obsahy(1)
Malý Petr (Richard Labuda, vnuk Mariána Labudy) vyrůstá v péči prarodičů (Milan Lasica, Libuše Šafránková), protože jeho rodiče emigrovali do Vídně a od té doby se ho prostřednictvím úřadů marně snaží získat. I proto Petr vymýšlí nejrůznější způsoby, jak se přes čáru dostat, pro což má čím dál menší pochopení velitel místních pohraničníků (Ondřej Vetchý). Mnohem větší problémy má ale Petr s partou černogardistů, kteří si libují v trápení slabších dětí. Třeba i jejich občasným přivazováním k mučednickým kůlům. Mezi ty, kteří jsou na Petrově straně, patří „pomalejší" spolužák a velmi sympatická kamarádka, kvůli nimž se s černogardisty neváhá opakovaně a důkladně poprat. Jak se šedesátá léta chýlí ke konci a poměry v zemi se dramaticky mění, otevře se nakonec i před Petrem vysněná cesta přes hranice. Vyrazit na ni ale znamená ztratit prarodiče, kamarády a nezapomenutelná dobrodružství. Když je vám „náct", máte v životě přece jen jiné priority. (CinemArt)
(viac)Videá (1)
Recenzie (244)
Jak Jsme Hráli Čáru je "mnoho věcí", ale rozhodně není "Pelíšky po slovensku". A těmi mnoha věcmi myslím to, že je velmi široce rozkročený nad řadou silných témat, z nichž většinu sice jakoby rozvine, ale jede epizodicky jen po povrchu a nikam se nedovine (mentálně zaostalý spolužák, šikana, smrt, ...). A hlavní linku, kterou zdobí mistrovští Milan Lasica (který se naštěstí zvládl sám nadabovat do češtiny) a Libuše Šafránková (v roli babičky, která mi nevím proč výrazem připomínala Stellu Zázvorkovou a herecky nejsilnější momenty Heleny Růžičkové - a navíc to s přehledem "dává" i maďarsky, což je vpravdě historický moment:)), scénáristi s režísérem kdo ví proč "přizdobují" nesmyslnými spinpointy a naprostými haluzemi, které se prostě stanou a vůbec nic z nich nevyplyne (ztracenou pistoli nikdo nehledá, ztracené udavačské svazky, které nikdo nehledá, a jejichž přečtení rezultuje v jedinou páně Lasicovu větu, načasování hlavních událostí, ...). Od starého harcovníka jako je Juraj Nvota bych čekal výrazně větší dávku tvůrčí jistoty. Film má své silné momenty, a závěrečná scéna je emocionálně jako něco z vrcholných chvil Smrti Krásných Srnců nebo Tiché Bolesti - nebo závěrečného voiceoveru z Pelíšků. Ale celkově dost trpí slabou dramaturgií, a aby toho nebylo málo, tak i pro českého diváka nepochopitelným dabingem ze slovenštiny, který je až příliš vidět (ano, vidět), aby se to dalo přejít mlčením. Takže je to ve výsledku tak na "čáře" mezi 60 a 70%. Ale za tu sehranou prarodičovskou dvojku se uvolím dát vyšší známku. 70% ()
Kiny to prošumělo, ale uvedení v televizi bylo hodně fajn. Milan Lasica a Libuše Šafránková v rolích prarodičů perfektní a Ondřej Vetchý taktéž nezklamal. Příjemné retro s pár tragickými momenty, ovšem nekončí se tak fatálně jako třeba Pelíšky nebo Rebelové. O to víc je Čára lepší než oba zmíněné filmy. ()
Jak už tady podotknul Enšpígl, jde o velmi nenápadný snímek. Kdybych ho náhodou nezaregistrovala v programu ČT, tak jsem ho přešla bez povšimnutí. Příběh je určen pro malé i velké. Každý si tu najde to své. Průvodcem nám je malý Petr, žijící u babičky a dědečka, jehož očima celé dění sledujeme a prožíváme. Je dobře, že takové filmy ještě vznikají. Děti mají jiné vnímání světa a vidí věci jinak než dospělí, dost často jako hru, kdy si plně neuvědomují reálné nebezpečí, které jim může hrozit. ()
Je hrozně škoda, že byl Rukojemník z jakéhosi důvodu pro českou distribuci přejmenován a předabován. (Čára se tam hraje všehovšudy dvakrát, zmíněna nebyla ani jednou.) Dabing je povětšinou pekelný. Příjemným překvapením byly naopak výkony dětských herců - ti dokonce působili mnohdy lépe a přirozeněji než přehrávající Libuše Šafránková. Krásná je výprava a poetická kamera, nostalgii se daří navodit bezchybně. Bohužel se něco pokazilo ve fázi scénáře a dramaturgie, protože občas to, co se děje na plátně nedává úplně smysl, i některé nahozené dějové linky vyšumí do ztracena. Přesto je Rukojemník jedním z lepších letošních filmů a po dlouhé době filmem o dětech, ze kterého mám relativně dobrý pocit. ()
Česká republika má Obecnou školu, Slovensko Rukojemníka. Jde sice o drsnější film, přes to se jedná o dobrou podívanou. Herecké obsazení je velice podařené, jak u dětských představitelů, tak u dospělých všech zúčastněných. Film doporučuji jednoznačně sledovat v originálním slovenském znění, neb na plackách vyšel i z neznámých důvodů předabován do češtiny a to je tedy peklo, dokonce i od herců, kteří mluví sami sebe. Snad jen malinko přidat humoru a ubrat politiky by neuškodilo, ale jinak velmi příjemně strávených sto minut. ()
Galéria (29)
Fotka © Ctibor Bachratý
Zaujímavosti (12)
- Vozy Polski Fiat 125P, které se ve filmu několikrát objevují, se začaly vyrábět až dlouho po dataci fimu. (Frontie)
- Z hospodského rádia zní píseň The Soulmen „Wake Up“. Je to v době, kdy venku ještě leží sníh, v dalších záběrech ze školy visí na zdi obraz prezidenta Antonína Novotného. EP deska The Soulmen byla vydána v květnu 1968, kdy už byl prezidentem ČSSR Ludvík Svoboda. (OHNOTHIMAGEN)
- K setkání dědečka Mariána Labudy s vnukem Richardem, který si zahrál malého Petra, na filmovém plátně nedošlo, protože Milan Lasica měl roli dědy slíbenou dva roky dopředu, tedy daleko dříve, než vůbec začal casting dětských herců. (vasosak)
Reklama